Není asi těžšího kousku, než uvést nejlepší milostné drama v dějinách tak, aby bylo moderní a přitom Shakespeara ctilo a neudělalo z něj jen základnu pro kýč se silným “brandem”. Nové nastudování režiséra a uměleckého šéfa Švandova divadla Martina Františáka v moderním, ale přitom autora respektujícím, překladu Jiřího Joska přináší opravdovou divadelní událost, která nabízí skvěle namíchaný mix.
Moderní choreografie nejen tance, ale doslova každého pohybu na scéně, hudba a živý zpěv (včetně rapu v italštině!), světla a celková dynamika scény běží svižně kupředu, aniž by vypláchla to hlavní – první a zároveň tragickou lásku mezi ústřední dvojicí v podání Anety Kalertové a Oskara Hese. Jeho Romeo je outfitem (černé džíny a triko bez rukávů, svaly a řetěz na krku à la mladý John Travolta), dynamikou pohybu i řečí dospívajícím mladíkem, který už má fyzický fond na rvačky s přesilou, ale ryzostí je stále velké dítě s fatální potřebou čisté lásky v nečistém světě. Kdyby nebyl Oskar Hes po čertech talentovaný herec, možná by pro běžnou scénu taková poloha stačila a “utáhnul” by představení slušně pouze na ní. Ale on jde v průběhu hry mnohem dál, až na dřeň, a ukáže mnohem barvitější charakter, přesně v rytmu a dikci dramatu. Od romantického třeštění a chlapských bitek, až po vraždy a sebevraždu z lásky, bolesti a vzteku. A hlavně opravdovou lásku od počátku neuroticky mířící k osudové tragedii.
Je vidět obrovská příprava, energie a nasazení – trénink s mistrem moderního cirkusu Rosťou Novákem, i rétorická cvičení pětistopého jambického verše, stejně jako klid od televize a filmu v maximální koncentraci na jednu roli – to vše se Hesovi v jeho divadelním “D day” bohatě vrátilo. A to i v historické konkurenci Romeů Jana Třísky, Oldřicha Kaisera, Marka Lambory, Zdeňka Piškuly a dalších skvělých herců pražských i oblastních divadel. Kombinace přirozeného rošťáctví s citovou hloubkou, autenticitou, hereckým i pohybovým talentem, by ze sedmadvactiletého herce mohly po zásluze udělat Pucholta či Hanzlíka jeho generace.
Julie v podání teprve dvacetileté, a přesto už divadelně ostřílené, multitalentované herečky a zpěvačky Anety Kalertové, dává dramatu svůj otisk v nespoutané divokosti, živelnosti, vášni i lásce, která jde ruku v ruce s “hejtem” vůči starší generaci, která mladý pár neničí pouze záští obou znesvářených rodů, ale i cynismem, kalkulem a pokrytectvím. Navíc je vidět, jak si herecký pár sednul i vzájemnou chemií, která funguje i na diváky. Oba protagonisté jako by v prvním poločase premiéry ještě vzájemně ladili noty, aby v druhé půlce ještě “přidali” a poslali své role vysoko nad standard herectví své generace.
Rodiče obou milenců (Kapuletovi Tomáše Petříka a Aněžky Šťastné i Montekovi Davida Punčocháře a Marie Štípkové) jsou živoucím zázemím i prokletím hlavní dvojice, všichni čtyři excelují ve svých polohách, ať již své dítě upřímně milují jako u Monteků, nebo jsou více cyničtí “macho”, ovládající své chladně krásné submisivní protejšky (jako je tomu doma u Kapuletů).
Merkucio Jana Grundmana začíná jako Romeův “kámo” a parťák na mejdany i do bitek, ale postupně nabírá další polohy, rozjíždí nejen duchaplné fanfarónství, aby pobavil, ale i hlubší polohu a když nakonec vlastně až civilně umírá Tybaltovou rukou (velmi dobrý Jakub Tvrdík v poloze nabubřelého ďábla) a opakuje bez patosu “Mor na ty vaše rody!”, rezonuje jeho smrt celým hledištěm bolestí i zmarem. A když Romeo vzápětí zabije vraha svého přítele, vypadá to jako přiměřená vendeta ve stylu oko za oko.
Ostatně ani samy bitvy nejsou tentokrát šermířskými zápasy, ale skutečnými pouličními bitkami dvou gangů, kde se bije pěstmi a kopy a zabíjí noži. U toho všeho šlape hudba Ivana Achera, jedou světla, scéna i kostýmy Marka Cpina, rytmus hry neustále zrychluje, smrt roztáčí svoji ruletu, nedá se dýchat, v nastálé úzkosti už nikdo neví, kdy a kde to všechno skončí. A když Vévoda (Jacob Erftemeijer neumí hrát špatně ani menší roli) dá Romeovi šanci žít, všem se na chvíli uleví – teď by přeci hodiny posledního soudu mohly zastavit odpočítávání a ve vzduchu se chvíli vznáší naděje. Jenže už je pozdě a diváci vidí a cítí, jak se čas i prostor zmenšují, vidění se ostří a všechno se nekontrolovaně řítí do finále.
Nejen Romeo s Julií, ale ani divák se už nemá o koho opřít a kde hledat naději. Chůva (Andrea Buršová umí citlivě opanovat jeviště) už není jen vtipná klevetnice, ale pragmatická “bitch” a když nakonec i otec Lorenzo (Luboš Veselý velkou roli skvěle graduje do ještě větší) nakonec vyčerpá všechny pokusy o záchranu milenců, sám propadne tragédii, kterou pomohl způsobit v dobrém úmyslu a “jako jed” se stává skutečným jedem a dýka dýkou.
Romeo u domněle mrtvé Julie zabije Parise (Jan Mansfeld s vizáží floutkovského dandyho) a závěrečné monology, kterými končí oba hrdinové své krátké životy, jsou autentickým vyznáním i obžalobou dvou nevinných hříšníků těch kolem, kteří skutečnou vinu mají. Závěrečné smíření pozůstalých torz rodin, plné vzájemných gest o stavbách opulentních soch mrtvým, tak tentokrát není úlevnou katarzí v pokoře před majetátem smrti, ale spíš přiznáním plytkosti a dojetím z vlastního dojetí přeživších. Starý příběh dostává soudobou tvář a moderní obsah. A to vše dělá z nového představení Shakespeara, kterého může mít rád neochvějný milovník klasiky, stejně jako může přivést ke klasice zavilého teenagera.
Gratuluji, Dane Hrbku a celý tvůrčí týme “Švanďáku”, tohle bude opravdu sukces!
Více o inscenaci:
