Partneři portálu O divadle

Mecenáši

8. února 2025

To bylo divadlo!

Divadlo je jediné umění, po němž zůstává jen prchavá vzpomínka a pár fotografií. V lepším případě ještě videozáznam. Už nemůžeme zažít Danu Medřickou v Kočičí hře, Františka Němce v Hamletovi, Petra Nárožného v Hejtmanovi z Kopníku, Jiřinu Bohdalovou v Domě na nebesích nebo Viktora Preisse v Poprasku na laguně, případně celý vinohradský soubor v Brouku v hlavě. Chceme, aby se na tyhle krásné inscenace nezapomnělo. Na inscenace, o nichž se říká: “Jo, to bylo tenkrát divadlo, když…”

2. 2. 2019
 „Krevní královna Thálie! Neznám chvilky, kdy by si posteskla. Vždy byl slyšet jen a jen smích! Nikdy nezmeškala zkoušku! Nikdy nepřispěla do zákulisních drbů! Nehrála si na přední dámu Národního divadla – ONA JÍ PROSTĚ byla! Navzdory všem rádoby „národním umělkyním“ musel najít skvostný člověk Luděk Munzar odvahu, aby poslední rozloučení na jevišti Stavovského divadla prosadil. Soudruzi neměli rádi nádherné lidi!“ (Eduard Pavlíček)* „Nejsilnější zážitek? Přišel už pozdě. Ležela v náruči květin na jevišti, která znamenalo její svět, a Luděk Munzar řekl: „Dano, slyšíš to ticho?! a z nabitého hlediště, odkud jí burácíval potlesk, se k ní vznesla vlna ticha, jaké jsem nikdy neslyšel. Snad lidé přestali i dýchat. Možná jim na ten okamžik přestala i tlouci srdce. (Jaroslav Dudek)
27. 1. 2019
Krejča to stopnul a říkal nám: „Vy jste všichni herci Národního divadla, ale přistupujete k tomu moc herecky. A to bych nechtěl. Zkuste tam přijít jako normální lidi. Reagujte na situace jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené: Teď na mě přijde řada, už vím, jak to řeknu.“
20. 1. 2019
Bude tomu bezmála třicet let, kdy jsme jednoho srpnového rána stoupali křivolakou uličkou, půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem, strmě vzhůru, takže jsme mohli chvílemi zahlédnout přístav, odkud vítr v poryvech přinášel vůni moře. (Viktor Preiss)
12. 1. 2019
Jak je to Pešek, který je tu ze všech herců – nejsa již nejmladší, nejhybnější, jak v rytmu písní a tanců jím hýbe každý nerv – sledovat jenom jeho samého po celé představení znamená velikou školu českého herectví. (Pozn.: Ladislavu Peškovi bylo v době premiéry 54 let…)
1. 1. 2019
První podmínku splnil především režisér Václav Hudeček, o druhé dvě se postarali herci: Vlastimil Brodský, který svou nesmírně vděčnou, ale také obtížnou dvojroli postavil především na mimice a na jednom či dvou charakterotvorných pohybech, Jiřina Jirásková, jejíž s nonšalantním údivem přednesená věta: “Jak lehce se lidé domluví španělsky” pro mne na dlouho zůstane příkladem citu pro pointu.
26. 12. 2018
“Rudolfe, neblázni, tohle je role pro Pepu Beka, on je ten jiskřivý herec plný humoru. Já bych tam mohl hrát tu roli neúspěšného milovníka.“ A on to poslouchal, nedíval se na mě vůbec a říkal: “Ne, chci, abys to hrál ty.”
9. 12. 2018
Tři v tom, to byla mušle, která přijala všechna zrnka písku, která do ní moře vplavilo. (Veronika Freimanová)
1. 12. 2018
 Národní divadlo. Premiéra 20. 12. 1957. Režie: Alfréd Radok. Ladislav Pešek. Tylovo divadlo, derniéra 10. 6. 1962, celkem 149 představení.
24. 11. 2018
Činoherní klub. Premiéra 12. listopadu 1982.  Josef Abrhám, Jiří Zahajský, Jiří Kodet, Petr Nárožný, Josef Vondráček, Rudolf Hrušínský ml., Miroslav Středa, Miloslav Štibich a Václav Kotva.
20. 11. 2018
Městská divadla pražská – ABC. Premiéra 21. 4. 1976. Marie Rosůlková a Viktor Preiss.
28. 5. 2016
„Já jsem tady doma, sem jsem dostal lano. Tady jsem dostal svoji první práci, tady jsem dostal svoji první velkou hlavní roli, po mém soukromém problému, kdy jsem si myslel, že už se do divadla nevrátím a už nebudu hrát.“ (Jiří Langmajer) „Já si myslím, že Palmovka mi hodně pomohla, protože jsem měla možnost se […]
20. 11. 2013
Herečka, pedagožka a režisérka působící nejprve v Československu, později v Norsku. V Praze, ve svém rodném městě, vystudovala herectví na Státní konzervatoři (1941). V době okupace hrála v Divadélku pro 99, po válce účinkovala ve Studiu Národního divadla (1945-46), poté se stala členkou hereckého souboru Realistického divadla (1946-1950). Posledním českým hereckým působištěm Alexandry Myškové byla Městská divadla pražská (1950-1970), kde ztvárnila role v inscenacích Škola pro ženy, Měšťáci, Vajíčko, Mouchy…
6. 11. 2013
21. října by oslavil narozeniny významný český herec Václav Voska. Rozhodli jsme se mu věnovat v rubrice „To bylo divadlo!“. Výběr inscenací nebyl náhodný. Řídili jsme se vyznáním Václava Vosky, které inscenace ze své tvorby měl nejraději.
29. 8. 2013
Divadelní dramaturgyně. Vystudovala pražskou DAMU, obor režie a dramaturgie. K jejím profesorům patřil především Ota Ornest a Aleš Podhorský, herecký ročník vedl Miloš Nedbal. Ještě před absolutoriem na DAMU v roce 1961 nastoupila do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a diplomovou práci věnovala právě dramatické historii Jihočeského divadla. V roce 1968 ji Ota Ornest přijal jako dramaturgyni do Městských divadel pražských a v roce 1995 ji angažovala do Divadla na Vinohradech ředitelka Jiřina Jirásková; zde působila až do roku 2007.
21. 6. 2013
Od roku 1962 je herecký, ale i životní osud Gabriely Vránové spjatý s Divadlem na Vinohradech. Z Moravskoslezského národního divadla, kam nastoupila po absolvování JAMU, ji na Vinohrady angažoval tehdejší ředitel Luboš Pistorius a byl také jejím prvním režisérem na vinohradské scéně, když si ji (ještě jako hosta) obsadil do role Soni v Gorkého Letních hostech. Během toho více než půl století zde odehrála desítky rolí, od Blanky ve Zkrocení zlé ženy až po zatím poslední (ještě „živoucí“) roli Bonity Belgravevové v inscenaci To byla moje písnička.