Kateřina Tučková svou knihou v roce 2012 otevřela dvířka minulosti, skrytá pod nánosem strachu a určená k zapomnění. Žítkovské bohyně žily po staletí v utajení a záviselo na tom nejen jejich bezpečí, ale i samotná účinnost jejich léčebných metod. Tajemství bylo důležitou ingrediencí každého jejich léku. Jak říká Surmena: Víra uzdravuje. Existence starobylých rodů žen s magickými schopnostmi v naší zemi byla známá jen zasvěceným.
Kateřina Tučková se vůbec netají tím, že popisuje skutečné události a pracuje s příběhy reálných osob. Historie sama si o tento krok řekla, když komunistický režim bohyně umučil a zničil. A chránit odkaz a moudrost kořenů už je něco jiného než ochraňovat živé: „Ke kraji žítkovských bohyní mám i po letech od vydání knihy stále velmi vřelý vztah. Za dobu, co jsem tam během psaní jezdila, jsem zažila mnoho nového a objevného. A to dobrodružství vlastně pořád nekončí – s každým novým překladem nebo adaptací se ke mně bohyně vracejí trochu jinak. Naposledy jsem byla ohromená během literárních veletrhů v Asii, kde jsem zjistila, že i tam mají bohyně své duchovní příbuzné – kromě kupříkladu polských šeptuch nebo ukrajinských vidunek disponují podobnými schopnostmi i šamanky u tchaj-wanských domorodých kmenů nebo yuty na japonské Okinawě.“
Doru, která na Žítkové pátrá po osudu své rodiny, ztvární Veronika Korytářová. Jejího postiženého bratra Jakoubka vytvoří letošní absolvent brněnské JAMU Michal Květák. Bohyni Surmenu, která sourozence vychovala, Markéta Tallerová, poslední bohyni Irmu Jana Hejret Vojtková. Všechny mužské protihráče příběhu zastane Martin Stránský.
Dramaturgyně inscenace Lenka Chválová: “Režisérka Diana Šoltýsová pracuje se sugestivními obrazy v úzkém propojení s výtvarnou složkou inscenace Agnieszky Páté-Oldak. Kostýmy jsou nedílnou součástí scény i hereckého jednání. Vycházejí z estetiky kopaničářského lidového kroje a jeho tvarosloví rozvíjejí v divadelní stylizaci, motivy zdobící oděv se stávají stopami rodového příběhu, který si postupně skládá románová hrdinka Dora. Jako by dávné generace žen zašívaly své denní starosti do krojových výšivek, odkud pak jejich spletité osudy můžeme s Dorou číst. Skladatel David Hlaváč také čerpá z lidových písní, tradičního proplétání hlasů i textů, které se přiléhavě vážou k odvěkým křižovatkám lidského života.”
Premiéra: 12. června
Více o inscenaci:
