3. prosince 2021

Zkoušelo se v „Dejvicích“

Minulý rok jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí Dejvického divadla během zkoušení inscenace Petra Zelenky Dabing Street, která letos v říjnu měla obnovenou premiéru. Pozorovala jsem celý proces od první čtené zkoušky po premiéru, sledovala práci tvůrčího týmu a vše si pečlivě zaznamenávala. V tomto článku se pokusím poodhalit, jak taková příprava inscenace probíhá, a zároveň zkusím odpovědět na otázku, proč je to „Dejvické“ vlastně tak dobré. Samozřejmě se proces zkoušení v různých divadlech podobá, nicméně každé má svá specifika...

V roce 2012 se „Dejvické“ stalo již popáté divadlem roku. Poprvé divadlo tento titul získalo v roce 1995, kdy byl uměleckým šéfem Jan Borna. Ten do divadla přišel společně s posledním ročníkem herectví alternativního a loutkového divadla (KALD) pražské DAMU v roce 1992. O pár let později celý tým odchází do nově vzniklého Divadla v Dlouhé a Jana Bornu střídá Miroslav Krobot, tentokrát se svým ročníkem herců KALDu. Soubor se průběžně obměňoval, vyvíjel, a do divadla se tak dostala výrazná herecká generace třicátníků, jakými tehdy byli například Ivan Trojan nebo Martin Myšička. V současnosti jsou nejnovějšími posilami souboru Václav Neužil a Hynek Čermák. Za výběr herců zodpovídá umělecký šéf Miroslav Krobot. Ten je ve své funkci od roku 1996 a zjevně má plnou důvěru ředitelky Evy Kejkrtové Měřičkové, která je ve vedení divadla od jeho založení.

Repertoár divadla se skládá jak z klasických děl (především ruské literatury), tak i z moderních projektů či tvorby současných autorů české i zahraniční dramatiky. Divadlo pravidelně spolupracuje například s autorem a režisérem Petrem Zelenkou. Jeho Příběhy obyčejného šílenství můžeme směle řadit k těm nejznámějším dejvickým inscenacím. Divadlo je ale spojeno s celou řadou dalších režisérských osobností jako je Jiří Havelka, Michal Vajdička, David Ondříček, Jan Antonín Pitínský, Lukáš Hlavica či Petra Tejnorová. Nabízí tak širokou škálu různých inscenačních stylů. Své diváky si získává klasickou činohrou, aby jim posléze mohlo nabídnout trochu náročnější alternativní formy, které si pohrávají s časem a postavami. Všechny inscenace Dejvického divadla spojuje fakt, že jsou výborně řemeslně zpracované a herecky kvalitní. To, co je ale povyšuje nad “pouhou” dobře odvedenou práci, je atmosféra. Tou je prostoupeno celé divadlo od herecké šatny přes jeviště, hlediště až k pokladním a šatnářkám. Ani na okamžik se nebudete cítit jako nevítaný host. Všichni vám dávají najevo radost z toho, že jste si pro strávení večera vybrali právě jejich divadlo. Může se to jevit jako banalita, ale věřte, že tahle pokora vůči divákovi se výrazně odráží ve všem, co divadlo vytváří nebo na čem participuje.

Možnost nahlédnout do celého procesu tvorby mi umožnil režisér a autor připravované inscenace Petr Zelenka. Byla jsem přítomna téměř na všech zkouškách a mohla jsem do nich dokonce jemně zasahovat.

Celá příprava trvala okolo dvou měsíců, každý všední den, vždy od desíti do dvou hodin, vyjma závěrečného týdne, kdy zkoušky byly od desíti až do šesti, někdy osmi večer. Šest až osm týdnů je standardní doba zkoušení a čas každodenní přípravy se prodlužuje v závislosti na práci, kterou je potřeba ještě dodělat. Ta logicky roste s blížící se premiérou.

Zhruba první tři týdny se zkoušelo tzv. u stolu, neboť Petr Zelenka přinesl sice hotovou hru, ale pro jeho styl práce je přirozená transformace textu ještě během zkoušek v tvůrčí spolupráci s herci. Během tohoto období se diskutovalo o hře obecně – jaké jsou postavy a jejich motivace. Režisér vždy přednesl svou vizi, na kterou reagovali herci různými historkami vycházejícími ze životní zkušenosti, ale i příběhy kolegů a známých. Tak se rodila společná představa toho, o čem se bude hrát a proč. Už od prvních zkoušek bylo patrné, že pro herce tohoto divadla je důležité přesně a do hloubky porozumět tématu hry. Šlo o naprostý zájem o věc, který později vedl k výrazné souhře.

Když se překlenulo období objevování, přišlo na řadu zkoušení v prostoru. Tomu předcházelo uchopení postav herci, kteří tak byli schopni se na jevišti organicky pohybovat i přes prozatímní náznak budoucí scény. Zkoušelo se po jednotlivých výstupech, kdy se vždy ráno znovu přečetl text, ujasnily se motivace postav, a pak se přešlo na jeviště, kde se tzv. „krokovalo“, tedy herci zkoušeli pohyb postavy po scéně v dané situaci. Kompletní a funkční scénografie byla hotova čtrnáct dní před premiérou a herci zpřesňovali předem nazkoušené.

Závěrečný týden zkoušení se inscenace tzv. projížděla v kuse. Bylo nutné se vždy znovu zorientovat v prostoru, zopakovat všechny příchody, odchody a zaměřit se na práci s rekvizitou, která byla do té doby jen pomyslná. Důležité bylo v tomto týdnu ustálení technické stránky inscenace s herci. Tedy různé reakce na světelné změny nebo třeba možnost dostat se v absolutní tmě na scénu a začít hrát na piáno či elektrickou kytaru.

Schopnost herců Dejvického divadla rozumět textu na vysoké intelektuální úrovni je jejich velkou výhodou. Přirozené je pro ně chápat detaily, motivace situací dříve, než začnou budovat psychologii postavy. Společně tak s režisérem objevují, co vše text skrývá, aniž by se nesmyslně odchýlili na základě pouhého fabulování. Drží se stanoveného rámce, ale v něm jsou schopni neuvěřitelné tvůrčí svobody.

Každý podnět ze zkoušky zpracovávají a formují pro zkoušku další. Podoba postavy se během její tvorby každým dnem výrazně posunuje směrem k výsledné podobě. Někdy je téměř skokový rozdíl mezi postavou na první a na druhé po sobě následující zkoušce, což značí výraznou domácí přípravou herců. Ti byli režisérovi schopni nabídnout dvě – tři varianty naplnění jeho představy o postavě, a zároveň je různě upravovat.

Přístup k práci je v Dejvickém divadle výrazně týmový. Nedochází k hierarchizaci vztahů či úkolů v rámci dané inscenace na „ty hlavní“ a „vedlejší“.  Tvoří se společně nejen kolektivní scény, ale herci si vzájemně pomáhají budovat své postavy. Výhodou pak je, že herec nezná jen svou postavu, ale do jisté míry je schopen předvídat i kolegovu. To se ukázalo jako užitečné v případech, kdy někomu vypadl text nebo se zrovna neorientoval v situaci. Schopnost dohrát výstup do konce bez viditelného zaškobrtnutí byla ohromující.

Herci pochopitelně každý svůj nápad konzultují s režisérem. Je pro ně tvůrčím partnerem a stejně tak přistupuje režisér (a v tomto případě i autor) k nim.

Je těžké určit, zda tato symbióza funguje ve vztahu herců Dejvického divadla a každého režiséra, nebo byla příčinou jejich v pořadí třetí spolupráce s Petrem Zelenkou, kterého soubor už dobře zná. Dovolím si ale tvrdit, že je to především schopností herců se pro každou novou inscenaci nadchnout a plně se jí oddat. Usuzuji tak mimo jiné z faktu, že pro Václava Neužila a Hynka Čermáka to byla první spolupráce s tímto režisérem a ve vztahu k němu fungovali stejně jako zbytek souboru.

Nahlédnout do inscenačního procesu od samotného začátku je možnost, která se teoretikům příliš často nenaskýtá. I když jsem se pokoušela zachovat si během zkoušení odstup, abych mohla na fakultě o své zkušenosti referovat objektivně, neubránila jsem se osobnímu proniknutí do celého procesu. Přičítám to hlavně zmíněnému týmovému způsobu práce, kterým se v tomto divadle pracuje. Tím pádem každý, kdo je přítomen na zkouškách, má možnost zasahovat a připomínkovat.

Kouzlo „Dejvic“ zkrátka spočívá v souhře všech složek divadla. Každý se snaží ze své pozice udělat pro vznikající inscenaci maximum. Herce zajímá, co hrají a proč, což se může jevit jako zcela přirozené a normální. Bohužel, mnoho divadelníků vykonává svou profesi tak trochu bez duše. Jako dělník ve dvě odpoledne odhodí na zem scénář a odchází středem. V „Dejvicích“ se to neděje. Herci chodí včas na zkoušky, jsou připravení a pozorní, i když večer předtím hráli třeba na Slovensku. Navíc, jsou to herci vysokých kvalit a režiséři to vědí. Proto si mohou dovolit dávat jim tvůrčí volnost, jejímž výsledkem se často zpětně inspirují.

Zkušenost, kterou jsem zde popsala, je úzce spjata s konkrétní inscenací a rozhodně to není jediný způsob práce, jakým se v Dejvickém divadle tvořilo a tvoří. Spojnicí mezi nimi ovšem bývá kvalitní výsledek, který je prostoupen divadelní atmosférou, která vás přiměje se vrátit. Pocit, že jste prožili něco výjimečného, že skutečně stálo za to sednout na metro a dojet do Dejvic, se naplní snad při každé návštěvě. Nenechte se odradit množstvím vyprodaných představení (ostatně i to je určitá záruka kvality) a zkuste si ověřit má slova třeba na repríze Dabing Street nebo na kterémkoliv jiném představení. Jsme si jistá, že nebudete zklamáni.

Tereza Joslová je studentkou čtvrtého ročníku Katedry teorie a kritiky pražské DAMU. Teorii si ověřuje v praxi spolu se svými kolegy z amatérského divadelní uskupení Theatroparty. Razí heslo, že i kritika (či snad i kritička) může být sexy…

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.