Jan Holec

Jan Holec je student pátého ročníku režie na katedře činoherního divadla pražské DAMU a jeden ze zakládajících členů generačního Divadla Spektákl, s nímž působí ve Studiu Švandova divadla. První úspěchy zaznamenal již v roce 2012, kdy se jeho inscenace Erbenovy Kytice dostala přes postupové přehlídky až na Jiráskův Hronov, celorepublikový festival amatérského divadla s mezinárodní účastí, a sklidila tam pozoruhodný ohlas. Na tvorbu Jana Holce se nyní můžete podívat jak v divadle DISK, v němž s absolventským ročníkem uvádí inscenaci s názvem Pomona, ale také třeba v A studiu Rubín (Dáma s Camelkami, 2016) a ve zmíněném Švandově divadle. Vaší pozornosti by neměla uniknout ani chystaná premiéra titulu Kronika ohlášené smrti (4. 3. 2017), o níž se Honza v rozhovoru rozpovídal, stejně jako o své soustavné spolupráci s dramaturgem Davidem Košťákem, o tvorbě Spektáklu a o dalších svých chystaných projektech. Z jejich výčtu je jasné, že se s tímto nadějným mladým režisérem budeme na divadelní scéně setkávat čím dál častěji, a je proto dobré ho znát.

„Je pro mě důležité, abychom s herci došli ke vzájemné shodě.“

Jak ses dostal k divadlu? Vzpomeneš si na svůj první kontakt s divadlem?

K divadlu jsem se dostal poměrně náhodou až na střední škole. Bylo to vlastně za trest, protože jsem byl pedagogem češtiny Miroslavem Urubkem načapán za školou. Přikázal mi, abych přišel na zkoušku divadelního souboru. Vlastně ani nevím, proč jsem tam šel, ale každopádně jsem v něm pak strávil celou střední školu jako herec.

Co tě vedlo k tomu, že sis vybral divadelní režii? Nelákalo tě herectví?

To byla také náhoda. Po střední škole jsem se nehlásil na herectví nebo režii. Nenapadlo mě ani, že existuje možnost věnovat se divadlu profesně. Když jsem byl asi tři roky v Praze, tak jsem se opět setkal s Mirou Urubkem, s nímž jsme dneska výborní přátelé, a on jen tak prohodil, proč se vlastně nezkusím přihlásit na režii. Později se mi to rozleželo v hlavě a tak jsem to zkusil.

Před tím, než jsi nastoupil na DAMU, jsi na sebe, jako na režiséra, upozornil inscenací Kytice (2012, D. S. KOREK), která prošla několika amatérskými přehlídkami a dostala se až na Jiráskův Hronov. Byla to jediná věc, která v souboru vznikla?

Před DAMU jsem studoval práva a politologii. Na právnické fakultě jsme spolu s produkčním Václavem Hodonickým založili divadelní soubor, protože jsme se chtěli mimo studium také divadelně realizovat. Kytice byla jediná naše inscenace. Předcházelo jí tři čtvrtě roku příprav. Byla to až dramatická výchova, protože v souboru byla většina lidí s nulovou divadelní zkušeností. Další inscenací jsme už nenavázali. To jsem se totiž začal realizovat na DAMU.

Studuješ momentálně v posledním ročníku na katedře činoherního divadla. Co pro tebe studium na DAMU znamená, kromě toho, že ti dává profesionální režisérskou průpravu?

Studium na DAMU mi dalo hlavně možnost ukotvit se v Praze. Před tím jsem docela tápal, měl jsem dokonce pocit, že je to město trochu nepřátelské. Když jsem ale najednou přišel z těch anonymních kruhů právnické fakulty sem, na DAMU, kde studuje podstatně míň lidí, cítil jsem, že někam zapadám, někam patřím. Dále beru jako obrovskou přednost to, že studium na DAMU je vlastně zkouška psychiky. Když jsem sem přišel, zjistil jsem, že vlastně absolutně nic nevím a neumím. Naučil jsem se být tedy psychicky odolnější – ale hlavně jsem se naučil to, jak divadelní obor vlastně funguje.

V DISKu se nyní uvádí tvá inscenace s názvem Pomona, jejíž předlohou je současný text autora Alistaira McDowella. Jak jste na něj s dramaturgem Davidem Košťákem přišli?

Uvedení Pomony v DISKu byla vlastně česká premiéra. Po britském uvedení v roce 2014 jsme byli v celém světě druzí. Po nás se pak inscenovala ve Slovinsku. Pochopitelně hrál ve výběru roli fakt, že se David zajímá o současné texty, má o nich přehled. Navíc tím, že spolu spolupracujeme kontinuálně, se často stává, že mi pošle zajímavý text, abych si ho přečetl. O Pomoně jsme věděli už půl roku dopředu, měli jsme ji ještě v nepřeloženém stavu. Už tehdy mi text přišel zajímavý a navíc ho David začal překládat. Nejlákavější bylo asi to, že text nebyl úplný, měl spíš formu filmového scénáře, který si vyžadoval značnou interpretaci a režijně-dramaturgickou fabulaci. Z tohoto hlediska to bylo náročné. Navíc jsem se během studia setkal vesměs s klasickými texty, takže najednou ta příležitost vyzkoušet si stále ještě ve škole úplně jiný text, jiný přístup, byla atraktivní.

Během DISK_USE k inscenaci, která se konala 22. ledna, jste s dramaturgem řekli, že jste hodně komunikovali s autorem. Týkalo se to interpretačních otázek nebo spíše překladových věcí? Zasáhl McDowell nějak zásadněji do výsledného tvaru?

Byly to spíše překladové věci. McDowell byl nejdříve skeptický k tomu, jestli má text pustit, nebo ne. Zajímalo ho, jestli jsme schopni ho přečíst a jak nad ním přemýšlíme. Na výsledný tvar naše komunikace s ním vliv neměla, protože se udála spíše v prvotní fázi. Pak už nám nechal volnou ruku.

S Davidem Košťákem spolupracuješ i mimo DISK v Divadle Spektákl a režíroval jsi také v A studiu Rubín jeho hru Dáma s Camelkami (2016). Co ti na této spolupráci vyhovuje nejvíce?

Ta základní a nejdůležitější věc je, že si rozumíme. U něho jako autora mě baví to, že přijde s nějakým návrhem, na který já reaguju v režijní koncepci a on je pak schopný ještě reagovat na tuto mou koncepci a různé věci upravit. Takže je vlastně jako autor přítomný i u inscenačního procesu. Navíc se na něj můžu spolehnout jako na dramaturga. Když přijde s nějakým názorem, tak nad tím vždycky přemýšlím a probíráme to. Často máme umělecký konflikt, ale vždy ho vyřešíme a dojdeme k nějakému společnému konsenzu. To mě právě baví. David prostě není dramaturg, který by mi pochleboval, všechno odsouhlasil, naopak se nebojí jít do zdravého uměleckého konfliktu.

Jsi zakladatelem zmíněného generačního Divadla Spektákl, které se skládá z čerstvých absolventů DAMU a JAMU. Co tě vedlo k jeho založení?

Základní myšlenka vznikla z osobní potřeby, nejenom mojí, tvořit nad rámec studia na DAMU. Zpočátku se totiž my studenti nedostáváme k tomu, abychom dělali celistvé inscenace, jsou to spíše ukázky, úryvky. Měl jsem tedy touhu vyzkoušet si naučené principy v praxi, bez pedagogického dohledu. U vzniku jsme tedy byli já, produkční Václav Hodonický a dva dramaturgové – David Košťák u Zmoudření Dona Quijota a Kamila Krbcová u Frašky o Dušanově duši.

Ve Spektáklu jste zatím uvedli Maryšo! Evo! Dom!, Zmoudření Dona Quijota, Fausta, Mix@Šejkspír a také dva autorské projekty – Frašku o Dušanově duši a Chaplinovy děti. Jak dva poslední zmíněné tituly vznikaly?

Fraška o Dušanově duši a Chaplinovy děti jsou skutečně autorské věci, ale neřekl bych, že moje. Jsou to spíše kolektivní záležitosti. Konkrétně Fraška vznikla jako open air projekt, který jsme původně plánovali hrát jedno léto, ale teď měla padesátou třetí reprízu. Vznikala tak, že jsme byli deset dní s herci a dramaturgyní zavření na chatě v jižních Čechách a intenzivně jsme zkoušeli. Já s dramaturgyní jsme přinesli jakési principy, motivy, témata, ale text vznikl improvizačně. U Chaplinových dětí byl prvním impulsem zase společný workshop commedie dell’arte, na základě kterého jsme dělali krátké situace, v podstatě takové klauzury. Spolu se čtyřmi herci z ročníku (Kamila Janovičová, Tereza Terberová, Viktor Javořík, Jana Kotrbatá – pozn. red.) nás to nějak chytlo, tak jsme na tom dál pracovali, až vznikl menší padesátiminutový tvar, který máme hrozně rádi.

Vznikají inscenace ve Spektáklu spíše kolektivně nebo míváš konkrétnější režisérskou vizi, k níž pak vedeš herecký soubor?

Určitě je práce spíše kolektivní. Teď momentálně zkoušíme Kroniku ohlášené smrti od Gabriela Garcíi Márqueze, což je vlastně adaptace novely, ale i zde nechávám prostor hercům, protože mě jejich názory zajímají. Je pro mě důležité, abychom došli k nějaké vzájemné shodě. Pochopitelně musíme jako režisér společně s dramaturgem přinášet prvotní impulsy a východiska. Ale jak jsem řekl, zajímám se i o to, co na to herci. Pochopitelně je rozdíl, pokud tvoříme autorské věci, nebo pracujeme na pevném textu, což byla Maryša a Gazdina roba.

Mohl bys říci něco o chystané inscenaci Kronika ohlášené smrti, která má premiéru 4. března?

Je to naše vlastní adaptace, v Česku tento titul ještě na divadle nikdo neuvedl. S Davidem jsme o něm také dlouho mluvili. V základu je předloha zdánlivě nedivadelní, protože se v ní pracuje s principem obrácené detektivky. Na začátku vyloží Márqueze karty na stůl – řekne, kdo byl zabit a kdo je vrah. Čtenář se pak zpětně dobírá toho, proč se daná událost vlastně stala. Zjistí, že je to souhra absurdních náhod, které se řetězí a vyvrcholí smrtí. Hlavním tématem jsou pro nás předsudky a to, jak ovlivňují naše vnímání společnosti a naše rozhodování. Kdybych měl uvést konkrétní příklad ze svého okolí, tak je to třeba způsob, jakým se lidé staví k Miloši Zemanovi. Nesympatie vůči němu jsou tak velké, že kdyby udělal cokoliv dobrého, tak je to a priori vnímáno jako špatné, jako, že za tím něco je, že to není jen tak. To říkám, byť sám nejsem zemanovec. Tohle je tedy velké téma celé inscenace. Zároveň je předloha sama o sobě dost obrazová, už proto, že se v ní objevují pro Márqueze typické prvky magického realismu. Z tohoto hlediska je tedy předloha podle mě divadelně velmi vděčná.

Na jakých zajímavých divadelních projektech momentálně pracuješ?

V téhle chvíli mám za sebou inscenaci v A studiu Rubín, Dámu s Camelkami, jak už jsi zmínila. Teď na podzim jsme s Davidem dělali autorskou věc – komedii Kazisvět, která měla premiéru v Malém divadle v Českých Budějovicích. Kromě Kroniky pak bude mít na konci dubna premiéru také inscenace Nevěsta, podle textu Martina Františáka v Divadelní společnosti Masopust. Ve Spektáklu mě pak čeká v červnu Dostojevského Uražení a ponížení. Příští sezóna se zatím postupně skládá. Měl bych dělat v Jihočeském divadle, tentokráte s činohrou, potom v Divadle Letí autorský text od Tomáše Dianišky. Ve Spektáklu pak chystáme adaptaci románu Solaris od Stanisława Lema.

Ovlivnila tě v tvém režisérském formování nějaká osobnost? Ať už ve smyslu osobního setkání, profesní spolupráce nebo jen jako platonický vzor.

Myslím, že vlivy byly hlavně v úplném počátku, při mých prvních kontaktech s profesionálním divadlem. Určitě mezi ně patří Martin Františák, se kterým se znám i osobně, jelikož je taky z Valašska. Také Jan Antonín Pitínský, protože mé první zkušenosti pochází z Městského divadla Zlín a ze Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Ti jsou asi nejzásadnější. A ještě éra Jana Mikuláška v Divadle Petra Bezruče.

Sníš o nějakém konkrétním souboru nebo divadlu, v němž bys chtěl jako režisér pracovat?

Že bych měl nějaký vysněný soubor konkrétního divadla, to se říct nedá. Spíš bych se v budoucnu obecně rád věnoval kontinuální práci s jedním souborem. To je můj cíl. I ve Spektáklu se snažíme o to, aby se vytvořilo jakési herecké jádro. S některými divadly, která by mě hodně zajímala, jsem třeba v kontaktu, ale uvidím, jestli to vyjde.

Láká tě filmová či televizní režie? Chtěl by ses jí v budoucnu věnovat?

Tady je zásadní rozdíl ve vnímání. Vím o sobě, že nedokážu vnímat okem kamery, detailem, celkem nebo polocelkem, pracuji prostě divadelně, s celkovým pohledem. V divadle je režisér hlavní „oko“, u filmu se k tomu přidává ještě střih. Že by mě to nějak víc lákalo, to se asi říct nedá. Přiznám se třeba, že bych chtěl někdy režírovat operu. To je obor, ke kterému bych se rád dostal, ale k filmu a televizi nejspíš ne.

Kam unikáš, když si chceš odpočinout od divadla? Jaké jsou tvé záliby, koníčky?

To je celkem těžké, protože v divadle trávím víc a víc času. Pochopitelně chodím do divadla i mimo pracovní režim, dvakrát, třikrát týdně. Snažím se chodit víc do kina a sportovat. Také rád jezdím na rodné Valašsko, například když mám volný čas mezi zkoušením. Tam si vždy odpočinu.

Vzkázal bys něco budoucím uchazečům o studium režie na DAMU?

Ať nemají představu, že je DAMU hrozná pohoda, musí se tady opravdu makat. Právě tady si člověk uvědomí, že je divadlo práce a to pěkně náročná.

 

pomona
Divadlo Disk – Pomona (video)

 

Pomona - generalka - Disk - web (25 of 80)
Divadlo Disk – Pomona
Pomona  (1 of 92)
Divadlo Disk – Pomona

 

 

 

Galerie

Autor

Tereza Pavelková
Tereza Pavelková

Pochází z malého městečka, které leží poblíž Bílých Karpat, nyní ale žije v Praze. Má za sebou (2016) tříleté studium bakalářského programu oborů Teorie a dějiny divadla a Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. Momentálně je studentkou pátého ročníku na katedře teorie a kritiky pražské DAMU. Mezi hlavní zájmy řadí pochopitelně divadlo ve všech svých podobách. Kromě psaní divadelních kritik a recenzí se věnuje také dramatické a prozaické tvorbě. Mimo to miluje čtení knih, pečení, sledování seriálů, běh, cestování a setkávání s rodinou či přáteli.

Komentáře

Komentáře