Bára Jánová: Musí se vydržet!

S Bárou Jánovou jsem se potkala pracovně, při zkoušení inscenace Kuřačky a spasitelky. Na svůj věk má poměrně pestrý životopis, rozličné zkušenosti ji nicméně nebrzdí v nadšení a neutuchající snaze dosáhnout svého. Hraje v divadle i v televizi, je členkou a produkční souboru, který spoluzaložila, zkrátka pořád něco podniká a do všeho se vrhá po hlavě. Snad jí to vydrží.

Vzpomeneš si na chvíli, kdy tě poprvé napadlo, že budeš herečkou?

Poprvé mě to napadlo v hledišti Stavovského divadla. Bohužel už si nepamatuju, co to bylo za představení, ale prostě jsem najednou věděla, že to je to, co chci.

Co jsi pro to dělala?

Začala jsem se připravovat na přijímačky na konzervatoř, kam mě nevzali ani na jeden ze tří pokusů, i když dvakrát už jsem byla blízko. Skončila jsem první pod čarou. Třetí rok mi řekli, že už jsem stará, ať vydržím na střední a počkám si na přijímací zkoušky na DAMU.

Co takhle amatérské divadlo nebo dramatický kroužek?

S tím zkušenosti nemám. V ZUŠce, kam jsem chodila na lidové tance sice dramatický kroužek byl, ale mě to moc nelákalo. Šla jsem spíš individuální cestou.

Když tě nevzali na konzervatoř, co bylo dál?

Udělala jsem si maturitu na obchodní akademii, pak jsem šla na dva roky na UJAK (Univerzita Jana Amose Komenského) a až potom jsem se hlásila na DAMU. Po příjímačkách mi přišel dopis z VOŠH. Dávali vědět uchazečům o studium herectví, že existuje taky tahle škola jako alternativa.

Letos jsi absolvovala. Kdybys měla studium na VOŠH zpětně zhodnotit, co ti tahle škola dala?

To vlastně teprve poznávám. Ještě to nedokážu úplně říct, ale myslím, že by to chtělo pokračování. Dál se vzdělávat. Ta škola nabízí relativně málo předmětů, je to spíš taková ochutnávka. Člověk si z toho může něco vzít, ale musí se toho chytit sám a dál to rozvíjet.

Co máš tedy ohledně dalšího vzdělávání v plánu?

Hlavně zpěv, jevištní mluvu a pohyb. Na tom bych chtěla dál pracovat. Především potřebuju hodiny zpěvu, protože mám trochu blok a stydím se zpívat. Toho bych se ráda zbavila. Taky jsem se začala učit na kytaru a chodím na bikram jógu. Fyzická kondice, která je pro herce velmi důležitá, hrozně rychle upadá. Stačí půl roku nic nedělat a je to znát.

Herectví se dá věnovat a dokonce se jím živit i bez předchozího vzdělání. Co si o tom myslíš ty?

Znám řadu lidí, kteří nemají školy a stejně hrají. Myslím si, že pokud to člověka baví a tzv. “je k tomu”, tak proč ne? Má to svoje pozitiva i negativa. Každá škola člověka ovlivní a může ho taky nežádoucím způsobem poznamenat. Ten, kdo školu nemá má tu výhodu, že si může najít vlastní, třeba úplně jinou a původní cestu. Prověří ho praxe – když je dobrý, tak se udrží a dostává další práci i bez vzdělání. Samozřejmě ale taky může fixovat a prohlubovat vlastní chyby. Nebo se z nich naopak poučit.  Je to dost individuální, ale obecně se dá říct, že takovým lidem fandím. Třeba já bych bez VOŠky asi herečkou nebyla. Neumím si představit, jak bych se k tomu dostala. Ale někdo to štěstí má.

Máš a v současnosti sbíráš další zkušenosti s natáčením. Umíš si představit, že bys dělala jenom to a přestala třeba časem hrát v divadle?

Divadlo by mi chybělo. Baví mě herectví na jevišti i před kamerou, což je ale něco úplně jiného. Vlastně se to vůbec nedá srovnat. Možná v přípravě, v práci na roli, ale to je všechno. Jedno bez druhého by mě nebavilo, nejradši bych se věnovala obojímu, tak snad to vyjde.

Nějaký čas jsi pracovala v televizi jako asistentka režie. Dá se říct, že čerpáš z této zkušenosti i teď?

Určitě se mi to hodí při produkční práci. Asi lépe komunikuji s lidmi a nehroutím se z nepříjemných nebo stresujících situací tak, jako dřív. Neberu si všechno tak osobně. Přímo v herecké práci se to asi moc využít nedá, ale je pravda, že třeba při natáčení jsem se díky tomu líp orientovala na place. Na druhou stranu jsem se přistihla, že když jsem třeba hrála ve studentském filmu, měla jsem hroznou tendenci jim do toho zasahovat z pozice někdejší asistentky a řídit štáb. Ale ovládla jsem se. Jinak musím říct, že mě filmařský svět velmi baví.

Jak vznikl divadelní soubor jménem La´My a jaký máš na jeho vzniku podíl?

La´My vznikly hned v prvním ročníku na VOŠH. Už tehdy jsem chtěla hrát a nechtěla jsem čekat na další ročníky, kdy se jde do školního divadla. Měla jsem obavy, jestli to dokážu, ale nakonec jsem se do toho pustila. Oslovila jsem pár spolužáků, jestli by do toho šli se mnou a oni souhlasili. Tak vznikla první věc. Byla to inscenace bláznivé komedie současné polské autorky Doroty Masłowské – Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky, kterou režírovala naše spolužačka Vanda Zaplatílková Hutařová. Pak jsme vymysleli název La´My a řekli jsme si, jaké divadlo bychom asi chtěli dělat.

Jsi tedy zakladatelkou nebo zakládající členkou. Kolik je vás v souboru z původní sestavy?

Členy různě přibíráme, někteří naopak odcházejí. Třeba Klaudia Gáborová teď odjela do Londýna a vlastně nevíme, kdy se vrátí. Taky spolupracujeme s hosty.  Obecně se dá říct, že soubor se dost obměňuje. Z původní sestavy jsme tam momentálně asi čtyři.

Jak to se souborem vypadá teď a jak to vidíš do budoucna?

Teď to vypadá slibně a my doufáme, že to půjde stejně dobře a ještě líp i do budoucna. V současnosti hrajeme dvě představení. Je to Vandina autorská hra Vlk in fabula a Kuřačky a spasitelky od mladé dramatičky Anny Saavedry v režii Martina Vokouna. Obojí hrajeme jednou měsíčně v Reduta jazz clubu a v obou případech lze mluvit o úspěchu, alespoň podle návštěvnosti a ohlasů. Rádi bychom rozšiřovali diváckou základnu a dávali o sobě čím dál víc vědět. Máme v plánu střídat autorské divadlo s interpretačním, tedy texty psané na tělo s tradičnějšími tituly. Taky bychom jednou rádi měli vlastní prostor, ale to už je pohled do hodně vzdálené budoucnosti… 

Jste profesionální herci, spolupracujete s profesionály, přesto nemáte úplně ideální podmínky, v jakých by se divadlo mělo a dalo dělat. V čem vidíš největší překážku vaší úplné profesionalizace?

Jednoznačně jsou to peníze. Máme sice to štěstí, že máme sponzora, který nám platí veškeré náklady na vznik inscenací, ze vstupného pak platíme propagaci a další náklady, ale teprve pokud něco zbyde, tak si to rozdělíme mezi sebou. Zatím jsme tedy nežádali o grant, ale chystáme se k tomu, protože už se máme čím prezentovat, byť jsme jako relativně neznámý soubor trochu v nevýhodě.

V rámci souboru funguješ jako herečka a produkční zároveň. Z toho vyplývá dvojnásobek práce oproti kolegům. Nemáš občas chuť s tím seknout a být “jenom herečka”?

Každou chvíli. Někdy se přistihnu, že bych byla nejradši, kdyby nebylo žádné divadlo, žádné La´My, žádná produkce, dokonce ani žádné herectví. Naštěstí to trvá jen chvilku, pak se zase zvednu a jede se dál. Ale myslím, že tohle známe všichni, ať už děláme cokoli. Každý by občas nejradši utekl. Já to mívám v posledním týdnu, v generálkách, kdy bývá nejvíc zařizování a zároveň jde zkoušení do finále. Mám pocit, že nemám tolik času věnovat se zkoušení a postavě, kterou hraju, což je mi líto. Ale když potom všechno klapne a premiéra je úspěšná, je to ta největší odměna jakou můžu dostat.

Kdybys měla možnost vrátit se v čase do doby, kdy jste divadlo zakládali a tohle všechno věděla, šla bys do toho znovu?

Určitě! Kdykoli. Je to ohromě obohacující jak v herecké práci tak i mimo obor. Když děláte divadlo takhle “na koleně”, nejlíp zjistíte, jak celý ten mechanismus funguje.

Představ si, že za tebou přijde slečna, která je v prvním ročníku na škole a rozhodla se založit si divadlo. Co bys jí poradila?

Sebrat všechnu energii, odvahu a jít do toho. Ty peníze jsou samozřejmě základ. My jsme třeba měli velké štěstí, že nás vždycky někdo podporoval. V případě “Rumunů”, naší první inscenace, nám třeba kamarád zaplatil autorská práva. Přesto jsme ale museli vložit spoustu energie a vydržet, i když jsme třeba tisíckrát měli chuť to vzdát, často zbytečně. Takže tak by asi zněla moje rada. Musí se vydržet!

Chtěla jsi nebo chtěla bys jít do stálého angažmá nebo ti vyhovuje spíš “volná noha”?

Nabídku angažmá jsem zatím nedostala, třebaže jsem pár životopisů a pozvánek na představení do divadel rozeslala. Většinou zůstaly bez odpovědi, nebo mi napsali, že mají plno. Minimum uměleckých šéfů nebo režisérů se skutečně přijelo podívat… Být na volné noze má řadu výhod, asi je to pro herce zajímavější, pokud má ovšem tolik “hostovaček” a jiné práce, aby ho to uživilo. Angažmá představuje určitou jistotu. Jako začínající herečka bych angažmá uvítala hlavně z toho důvodu, abych se “vyhrála”.

Žiješ nějakou dobu v Praze. Šla bys do oblastního divadla, které je třeba několik set kilometrů vzdálené?

Samozřejmě bych radši šla do většího města jako je třeba Ostrava nebo Brno. Kdybych měla jít do malého města někde daleko, kde vůbec nikoho neznám, asi bych se hodně rozmýšlela. Nechci působit rozmazleně, ale to je skutečně závažný životní krok. Obdivuju mladé lidi, kteří jsou takového skoku do neznáma schopní a jdou za divadlem třeba na druhý konec republiky. U takového člověka není pochyb, že to opravdu moc chce dělat.

Jaký jsi divák? Chodíš do divadla?

Chodím. Asi míň, než bych měla, ale chodím tam ráda a baví mě to.

Učíš se od kolegů?

Určitě. “Vykrádám”. Učím se od starších, od mladších, od všech. Jakmile mě něco zaujme, třeba jenom detail, snažím se si to zapamatovat a využít to pro sebe. Nejzajímavější ale je, inspirovat se lidmi v běžném životě. Někdy se to děje i mimoděk. Kolikrát jsem se přistihla, že na jevišti používám gesto nebo výraz někoho ze svých přátel, aniž bych to zamýšlela.

Když zkoušíš roli, naposled třeba Mášu v Kuřačkách a spasitelkách, jak probíhá tvoje domácí příprava? Máš nějakou metodiku?

To se liší případ od případu. Ale většinou trávím hodně času přemýšlením o postavě, hledám důvody, proč se asi chová tak a tak, snažím se uhodnout její motivace. Vlastně se dá říct, že si vytvářím takový životopis, ale nikam si ho nezaznamenávám. Spíš ho nosím a dotvářím v hlavě. Potom se snažím tuhle představu propojit s konkrétními místy v textu a se situacemi, ve kterých se postava nachází. Na závěr se zaměřím na fyzický projev. Jak vypadá, jak se tváří, jak chodí nebo třeba jaký má osobní temporytmus. To se pak snažím propojit i s vlastními zkušenostmi, což mi někdy pomáhá postavu naplnit, abych měla pocit, že je úplná.

Zůstáváš v takových chvílích v úrovni přemýšlení nebo si postavu doma přímo hraješ?

Hraju. Ne všechny situace samozřejmě jdou přehrát bez hereckého partnera, ale snažím se si všechno alespoň zkusit. Několikrát v průběhu celého zkoušení. Není to tak, že bych každý den doma “trénovala”, ale občas si k tomu sednu.

Měla jsi někdy problém vystoupit z postavy? Zasáhla ti některá do života?

Mám pocit, že do určité míry se mi to děje vždycky. Ať chci nebo ne, postava se mnou žije a nějak mě ovlivní. Jsou to třeba jen drobnosti, nálady… třeba dva týdny před premiérou “Kuřaček” jsem měla podobné pocity, jaké ve hře prožívá a popisuje Máša. Cítila jsem se nicotná a ptala jsem se proč. Nebo ještě na škole, v Pidivadle jsme zkoušeli hru Krajní meze, což je vlastně velmi dramatický text s napjatou atmosférou. Měla jsem zrovna životní období, které tomu naprosto odpovídalo, takže mi to vyhovovalo a přímo jsem se v tom vyžívala. Byla to skoro až terapie divadlem.

Co tě pracovně čeká v dohledné době?

Čeká mě další zkoušení s režisérem Martinem Vokounem. Bude to adaptace Červeného a černého v Divadle A. Dvořáka v Příbrami a budu hrát postavu Matyldy. Moc se těším a jsem zvědavá, jak to zvládnu, protože to bude moje první hostování ve velkém divadle, na velkém jevišti. Je to pro mě velká výzva. Paralelně bych měla zkoušet v pražském divadle Gong svoji první pohádku. Bude to Čapkova Dášeňka, čili život štěněte a já mám hrát titulní roli. Na to jsem tedy hodně zvědavá. Navíc jsem ještě nikdy nezkoušela dvě věci najednou. Takže mě v novém roce čeká několik úplně nových zkušeností. A do toho bychom měli začít zkoušet novou věc s divadlem La´My. Nudit se rozhodně nebudu, což mi ale vyhovuje. Jsem lehce hyperaktivní. Jakmile skončí zkoušení, nejraději bych hned naskočila do něčeho dalšího.

Máš nějaký divadelní sen, něco, co bys ve spojitosti s divadlem ráda zažila?

Ráda bych jednou měla třeba sedmadvacet představení do měsíce. Chtěla bych si zkusit, jaké to je, hrát divadlo skoro každý večer. Nebo naopak hodně točit a divadelní příležitosti si moct vybírat. A k tomu třeba natočit nějaký celovečerní film. Prostě bych se chtěla chytit. Když to nevyjde, budu si muset vymyslet nějaké jiné varianty. Ale na to je zatím, doufejme, času dost.

Autor

Kristýna Čepková
Kristýna Čepková

Od sezóny 2016-2017 kmenová dramaturgyně MDK. Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, poté byla dva roky v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, spolupracovala také se Západočeským divadlem v Chebu a Městským divadlem Mladá Boleslav. Mezitím učila dramatickou výchovu, pracovala pro Českou televizi a občas publikovala na portálu O divadle.cz. Jako dramaturg působí rovněž v pražském divadelním souboru 3D company, který hraje pátým rokem v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

Komentáře

Komentáře