Rebeka vládne Rosmersholmu, ne však Vinohradům

Rebeka: Daniela Kolářová, Dagmar Havlová - foto: Viktor Kronbauer

Norský dramatik Henrik Ibsen patří mez stálice české divadelní scény, přesto je jeho hra Rosmersholm v Čechách poměrně neznámá. V roce 2005 ji sice na brněnské scéně uvedl J.A.Pitínský, ale v Praze se objevila pouze dvakrát a to na konci 19. století. V letošní sezóně se pro ni rozhodlo Vinohradské divadlo a uvedlo ji pod názvem Rebeka, jako poctu hlavní hrdince a její představitelce Dagmar Havlové-Veškrnové.

Ibsen na půli cesty

Jeviště Vinohradského divadla je místem, kam velký dramatik Ibsen bezesporu patří. Proměny této měšťanské scény během její více než stoleté existence nebyly příliš velké, jak velmi dobře a obsáhle píše Jana Machalická, a pro vinohradské publikum – stejně jako pro exkurze středních škol – je Rebeka jistě lákavým titulem. Navíc, stejně jako ostatní inscenace tohoto divadla, láká na silný soubor hereckých hvězd, kterých ani v Rebece není málo.

Režisér Juraj Deák s dramaturgem Janem Vedralem bezesporu chápou poetiku ibsenovského dramatu a individualitu jeho postav, a ve většině hereckých výkonů je tak patrný onen typický niterný souboj mezi dobrem a zlem, nebo chceme-li morálkou a potřebami. Ve většině případů, kromě hlavní hrdinky, podle které je inscenace pojmenovaná. V inscenaci, která oplývá obrovským potenciálem na jevišti vzniká až hmatatelný nesoulad mezi napětím skrytým za zdánlivou netečností a silnou psychologizací původního dramatu. A právě tento rozpor je tím nepříjemným faktorem, který výsledné dílo tříští a nechává jej někde na půli cesty.

Rebeka a ti druzí

Bohužel ani poměrně velké vinohradské jeviště není prostorem, který by inscenaci a především hercům vycházel vstříc. Scéna Davida Baziky je sice velmi funkční a jeviště vhodně zmenšuje, avšak stejně neodstraňuje problém, který s sebou nutně konverzační drama přináší. Co si v tomto stále velkém prostoru počít? První polovinu představení tak herci skoro bezcílně bloudí od sofa ke křeslu, což se ale s reprízami, až se inscenace “usadí”, samozřejmě může změnit.
Rosmersholm je totiž drama ve své podstatě konverzační. Velké události současnosti i minulosti se dějí mimo scénu, pouze v dialozích. O to víc jsou rozmluvy zásadní a skrývají v sobě silnou dramatičnost a naléhavost, jenomže bez emocí a v permanentním napětí, co všechno se může stát. Přejmenování hry tedy s sebou samozřejmě nese neoddiskutovatelný důraz na hlavní ženskou postavu. Rebeka Westová patří mezi silné hrdinky ibsenovského dramatu, jakými jsou také Nora nebo Heda Gablerová. Stejně jako ony disponuje obrovskou energií a vnitřním pnutím, které se zuby nehty snaží udržet pod kontrolou. Vedle ní působí důstojní pastor Rosmer a rektor Kroll, se svými protichůdnými idejemi a politickými názory, jako malí kluci zápasící na pískovišti o populární kyblíček s lopatičkou. Jenomže energie a pnutí Rebeky v podání Dagmar Havlové nejsou ukryty v nitru postavy, ale prakticky po celou dobu tryskají na povrch jako rozvášněný islandský gejzír.

Konverzace pod bouřící sopkou

Již na samém začátku představení nenechává Deák diváky na pochybách, že se nacházíme na severu a že Rebeka je plná vnitřních trollů (běsů), jež ji nenechávají na pokoji. Pod velkou projekcí polární záře se Havlová emotivně až hystericky svíjí a zcela evidentně, navzdory vnímání inbsenovských hrdinek, nezvládá nejen situaci, ale ani sebe samotnou. Nad tím vším se ještě nese zuřivý klusot bílého koně, přízraku který předesílá smrt a nelehké chvíle na Rosmersholmu. Je tak od začátku jasné, že bude následovat velké tragické drama. Pak nastává až filmový střih a z Rebeky v konfrontaci s ostatními postavami se stává velmi kultivovaná dáma, zalévající květiny či horký čaj; na pozadí politických debat, které vedou pánové, tiše sedí opodál v křesle a háčkuje. Každá vypjatější promluva v ní ale opět rozpoutává celou škálu emocí, doprovázenou velkými gesty.

Jenže takto rozháraná Rebeka působí vedle ostatních bezmála jako postava z jiné hry. Johannes Rosmer Romana Zacha si v sobě bezesporu nese také celou škálu protichůdných postojů. Pastor, který se zřekl své víry, idealisticky touží po revoluci a přestože stále cítí závazek ke své tragicky zesnulé manželce Beatě, je současně ovládán silnou náklonností k Rebece Westové. Oproti Havlové je však Zach ve svých projevech až nelidsky kultivovaný. I v hádkách a emočně vypjatých situacích se projevuje velmi stoicky a racionálně. Navzdory tomu, že název hry i obsazení hlavní hrdinky se snaží klást důraz na Rebeku jako ústřední postavu inscenace, je právě Zachův Rosmer ve svém minimalismu tím středobodem, kolem kterého se všechno otáčí. Vyrovnaným partnerem v dialogu je mu Luboš Veselý, jehož rektor Kroll je více naivním tradicionalistou a vysokoškolským intelektuálem, než fanatickým aktivistou. Právě toto netradiční pojetí Krolla vytváří velmi milou a lidskou rovinu inscenace souznějící se skutečností, že Kroll je Rosmersovým švagrem.

Pravdivost jinak otřepané fráze o tom, že “není malých rolí”, potvrzuje Daniela Kolářová v roli služebné Helsethové. Ta je dokonale odměřenou relikvií Rosmersholmu, která už zažila a viděla na panství naprosto všechno a stejně jako starobylé zdi kolem, lhostejně a nezúčastněně mlčí. Její zcela odosobněné promluvy demonstrují odstup od dění na jevišti a ze všech nejvíc v sobě nese onen několikrát zmiňovaný motiv bílého koně, protože ať už se stane cokoliv, Helsethová a Rosmersholm zdánlivě přetrvají na věky.

Ambivalentnost vinohradské Rebeky za sebou nechává také ambivalentnost pocitů. Výkony herců, mimo hlavní představitelky, stejně jako pojetí dramatu Rosmersholm dává tušit, že inscenace má obrovský potenciál, který se ale kdesi zlomil v psychologické pojetí postavy Rebeky. Bez megalomanských projekcí a dramatického hudebního doprovodu by se toto zobrazení dalo přičítat pouze hereckému pojetí Dagmar Havlové, avšak právě tyto dva faktory bezesporu patří do režijního pojetí Juraje Deáka, jehož výpověď je bohužel nejasná a rozpolcená. Částečný potlesk ve stoje, který následoval po první repríze, tak patří spíše hereckým výkonům, kvůli kterým výlučně stojí za to bezmála tříhodinovou inscenaci na Vinohradech navštívit.

Dovětek autora

Ibsenův Rosmersholm, v Divadle na Vinohradech nazvaný Rebeka, se divadlo rozhodlo nazkoušet u příležitosti významného životního jubilea Dagmar Havlové-Veškrnové, obsazené do hlavní ženské role. Inscenace sice nabízí silné herecké výkony, avšak také nesourodost v tom, o čem se mluví a co se na jevišti odehrává. Očekávané “velké činoherní drama” je zatíženo dramatičností a přílišnou přímočarostí ve vizuální stránce a v herectví Dagmar Havlové, což tříští celou inscenaci na dvě protichůdné roviny. I přes to má ale vinohradská Rebeka silné stránky. Za všechny – mimořádné herecké pojetí postav Daniely Kolářové a Luboše Veselého.

Galerie

 

Autor

Brigita Zemen
Brigita Zemen

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Komentáře

Komentáře