Profesor Vladimír Beneš je nejlepší neurochirurg v České republice a jeden z necelé stovky nejlepších neurochirurgů na světě. Živý lidský mozek viděl poprvé ve svých šesti letech. Jeho táta byl zástupce přednosty kliniky v Ústřední vojenské nemocnici, maminka, magistra farmacie, pracovala v lékárně v téže nemocnici. Proto nebylo nic zvláštního na tom, že žák první třídy základní školy šel rodičům ukázat vysvědčení do nemocnice. Jeho táta byl zrovna na sále, a tak syn došel až tam. Pacient byl v lokálním umrtvení s dírou v hlavě. Syn ukázal tátovi jednu velkou jedničku a ten právě operovaný pacient to komentoval slovy „Máte chytrého syna, pane docente.“
Táta Vladimíra Beneše je zakladatelem české neurochirurgie, pokračovatelem je i jeho syn, třetí Vladimír Beneš, který je dnes už také uznávaným neurochirurgem. Ačkoliv by se mohlo zdát, že k neurochirurgii byl Vladimír Beneš trochu předurčen, on sám ví, že tím momentem, kdy se rozhodl právě pro tento obor medicíny, byla chvíle, kdy jako student čtvrtého ročníku lékařské fakulty viděl na sále v nemocnici v Plzni operaci, která nedopadla dobře a skončila otevřenou masáží srdce – a to byl přesně ten okamžik, kdy se rozhodl, že ten obor chce dělat.
Vladimír Beneš je mozkem fascinován. Tvrdí, že “mozek je ten člověk”, všechno ostatní je tu pro jeho podporu. Nohy má pro to, aby došel, kam chce, oči pro to, aby viděl, kam jde…
I o srdci říká Vladimír Beneš, že je to jen “buch-buch-blbej sval”, a v uhlazenější formě jej nazývá obyčejnou svalovou pumpou, která má jediný úkol – dopravit mozku glukózu a kyslík: “Srdce je sval, který je řízený mozkem, jako všechno ostatní. Celý život jenom bije a ke konci života si vymyslí nějakou arytmii nebo jiný problém, aby na sebe upozornilo. Medicínsky je to jednoduché, protože když už úplně všechno selže, tak ho vymění. Něco takového s mozkem absolutně nejde.”
I proto je pro něj transplantace mozku někdy v dálné budoucnosti totální nonsens – protože by to nebyla transplantace mozku, ale těla. Mozek by byl příjemcem, nikoliv dárcem: “V tom je hierarchie tak absolutní, že vůbec není diskuze.”
Profesor Vladimír Beneš je také neúnavným propagátorem neurochirurgie a spoluautorem bestselleru českého knižního trhu Mé cesty do hlubin mozku, kde se představil jako skvělý vypravěč s velkým smyslem pro humor. A je také zaníceným entomologem, který má ve své sbírce 30 tisíc brouků, převážně střevlíků, za jejichž lovem vyráží na pravidelné měsíční výpravy kamkoliv po světě.
Na otázku, na co je nejvíc hrdý, odpověděl: “Na to, že jsem byl čtyři roky prezident Evropská asociace neurochirurgických společností. To byl asi můj vrchol kariéry, to jsem si opravdu považoval, že jsem jim ty čtyři roky velel.”
28. října 2023 převzal profesor Beneš z rukou prezidenta Petra Pavla Medaili Za zásluhy 1. stupně za zásluhy v oblasti vědy
Rozhovor vznikl pro portál Our Beautiful Prague, proto se může zdát, že se ptám na některé věci, které o Vladimíru Benešovi přece každý ví. Ví, ale ne všude. Takže co víme my, nemusí vědět každý v Kansas City, ku příkladu. Původně jsem si myslela, že na O divadle dám jen ty části rozhovoru, které se týkají kreativity a zálibě Vladimíra Beneše v kultuře a divadle. Rozhovor je to však velmi dlouhý a byl milý, zajímavý a příjemný od zaklepání na dveře až po podání ruky na rozloučenou – takže kdo chce, nechť si ho stáhne v pdf celý.
Z videa se lze dozvědět poměrně překvapivou informaci, tedy jaký zásadní vliv na světovou neurochirurgii měl Miloš Forman a jeho Přelet nad Kukaččím hnízdem:
