Básnickou sbírku uspořádal Jiří Orten (30. 8. 1919 – 1. 9. 1941, vlastním jménem Jiří Ohrenstein; používal též pseudonymy Jiří Jakub a Karel Jílek) těsně před svou smrtí, ale vyjít mohla z cenzurních důvodů až po konci 2. světové války. Sbírka obsahuje devět básní a nejznámější je právě námi zmiňovaná Sedmá. Autor v textech účtuje sám se sebou, životem a loučí se s jinošstvím. Orten se ve své tvorbě ptá po smyslu bytí, je silně ovlivněn existencialismem a řadíme jej na český básnický Olymp.
Režisérka Irena Žantovská si pro jevištní interpretaci vybrala stálici spolku, Jana Potměšila a jako jeho partnera Vladimíra Javorského. Formou polo-recitace a polo-scénického čtení nám střídavě odrecitují všech devět básní sbírky. Režisérka využívá typové protikladnosti obou herců, citově vypjatější scény přednáší Jan Potměšil, niternější jeho jevištní partner. Oba recitátory nechala Žantovská v jejich polocivilním oblečení – Jan Potměšil černá košile, pásek i kalhoty a Vladimír Javorský ve světlých plátěných kalhotách a tmavě modrém svetru. Jako by oblečení předjímalo i způsob recitace herců. Potměšilova byla silně expresivní, časté bylo i dokreslování veršů gestikulací rukou, což působilo rušivě a expresivita vedla v některých případech i k nesrozumitelnosti vyřčených veršů. Naopak Javorského lehké, spíše tlumené, ale o to vroucnější recitování veršů po jejich smyslu mi přišlo autorovi bližší. Nebylo pravidlem, že by každý z recitátorů odříkal text jedné elegie a na ni navázal druhý, střídají se po verši, odstavci i částech textu, tak, aby dynamizovali obsah sdělení.
Vhodnějším tlumočníkem Ortenových myšlenek byl právě niternější Javorský, který také neměl, na rozdíl od svého kolegy, problém s výslovností a diváci se slyšitelností veršů. Na začátku představení inspicient pomůže Janu Potměšilovi na scénu, která tentokrát není na jevišti, ale pod ním. Zhasne se a Vladimír Javorský rozsvítí petrolejku, která svým zhasnutím (provede Potměšil) ukončí představení, a začne zlehka recitovat básníkovu První elegii: „Děj bolesti vždy jenom nevědomě probíhá lidmi. Ke konci se blíží, když ještě nepočal, a za počátkem chtivě se vrací, zkušeným se stává po zkoušce teprv. […]. Javorský ze začátku sbírky popochází lehkým krokem po jevišti a se svým partnerem Potměšilem na sebe nijak nereagují. Po chvilce usedá ke stolu do ušáku, naproti recitujícímu Potměšilovi, který u stolu sedí celou dobu produkce.
Hudební dramaturgii měl na starosti Petr Žantovský, který básním vybral podkres v podobě lyrické hudby (především klavírní) a mezi básněmi byly jako hudební vložky použity šlágry první poloviny minulého století, například z filmu Modrý anděl – Lili Marleen a Johnny, wen Du Geburtstag hast).
Scénografie je minimalistická. Na prázdném jevišti je spuštěna zkosená bílá plachta, na kterou se promítají žánrové obrázky, ke každé elegii jeden. Vhodně tím dokresluje melancholickou atmosféru. Pod jevištěm, na úrovni diváků stojí již zmíněný jednoduchý stůl, na něm dva hrnky. Sezení diváků je volné. Pro milovníka kvalitní české poezie to byl velmi příjemně strávený večer.
Pozn.: Oficiální premiéra inscenace je plánována na 19. října tohoto roku.
Fotografie byly pořízeny během zkoušek.
