Shakespearův Hamlet je nejslavnější tragédií všech dob a zřejmě i nejslavnější divadelní hrou vůbec. Alžbětinský dramatik ji napsal pravděpodobně během roku 1600 ve svém vrcholném tvůrčím období. Za více než čtyři století se vepsala do kulturně společenského povědomí našeho světa.
Z myšlenek v Hamletovi se stala úsloví, používaná často bez vědomí jejich původu. Asi nejtypičtějším příkladem je “být či nebýt” z Hamletova monologu, které se ujalo už v překladu J. V. Sládka. Jen u něho ve shodě s rytmem anglického verše ta slova znějí “být čili nebýt”. Jako běžná úsloví už vnímáme: “je něco shnilého ve státě dánském” nebo třeba “slova, slova, slova“ nebo „je něco mezi nebem a zemí.”
Přes svůj věhlas není však hrou, která by byla zcela běžnou součástí repertoáru. Titulní role je pro herce něco jako zdolat osmitisícovku, režiséři se na ni připravují dlouhá léta a její uvedení je vždycky jakousi sumarizací doby, výpovědí jedné generace. Tak je obsažná, provokativní a tolik otázek klade. Abychom alespoň částečně mohli odpovědět na otázku, o čem vlastně je, připomeňme si, dramatický děj, i když to bez zjednodušení není vůbec jednoduché.
Obsah
První dějství
O mrazivé půlnoci na hradbách dánského královského hradu Elsinoru dochází ke střídání stráží. Vojáci Barnardo a Marcellus si pozvali Hamletova přítele Horatia, protože minulé noci pozorovali přízrak v královské zbroji, který byl podoben nedávno zemřelému králi Hamletovi. Horatio na duchy moc nevěří, ale když ho sám uvidí, odhodlá se ho oslovit. Ještě než duch promluví, zakokrhá kohout a přízrak zmizí. Přátelé dávájí jeho zjevení do souvislosti se situací v Dánsku. Země zbrojí, říká se, že mladý norský princ Fortinbrass chce vtrhnout do země.
Král Claudius, bratr mrtvého krále, který se měsíc po jeho smrti oženil s Hamletovou matkou Gertrudou, dává všem hlučně najevo, že země je zachráněna, protože má krále a nemusí se bát Norska. Hamletovi, kterého nazývá synem, vyčítá jeho smutek. Hamlet je ale opravdu zoufalý ze smrti otce a z toho, že matka se už měsíc po jeho pohřbu znovu vdala.
Laertes, syn Claudiova dvořana a donašeče Polonia nabádá sestru Ofélii, aby zapomněla na Hamleta, protože on je princ a nemůže si vzít, koho chce. Polonius mu přímo podkládá zlé úmysly a zakáže jí se s Hamletem stýkat.
Jsme opět o půlnoci na hradbách. Hamlet je přáteli doveden na místo zjevení. To přijde i potřetí. Je to duch zemřelého Hamletova otce a sdělí synovi, že ho Claudius zabil, když spal na zahradě. Vlil mu do ucha jed. Hamleta žádá, aby pomstil tuto vraždu, ale neušpinil přitom svoji duši a ušetřil matku. Princ slibuje. Jeho přátelé musí přísahat, že neprozradí, co viděli, a on je upozorní, že se od nynějška bude možná chovat divně.
Druhé dějství
Proměnu Hamletova chování zažije nejprve Ofélie. Princ k ní přijde napůl odhalený, nemluví a pak jí pošle dopis na rozloučenou. Ona to poctivě donese otci a ten usoudí na šílenství z lásky, protože Ofélie na jeho příkaz odřekla Hamletovi schůzky a vrátila mu jeho dopisy. Polonius běží za královskými manžely se zprávou a dokonce je přiměje, aby špiclovali jeho rozhovor s Hamletem. Claudius je ve střehu, vnímá synovcovu ironii a žádá Hamletovy spolužáky z Wittenbergu, Rosencrantze a Guildensterna, aby se synovci věnovali. Rozumí se samo s sebou, že na něho budou donášet. Když Rosencrantz a Guildenstern přijdou za Hamletem, má nejprve radost, ale pochopí, proč přišli, je to důvod, aby své chování k nim změnil.
Na mezinárodním poli má Claudius úspěch. Fortinbrass nepotáhne proti Dánsku, požádal jen o volný průchod ke svému tažení do Polska.
Přijíždějí herci. Hamlet se s vedoucím skupiny domluví, že druhý den před králem zahrají hru Vražda krále Gonzaga. Věří, že Claudiova reakce mu prozradí, zda duch nelhal, protože zjevení ducha mohlo být také jenom mámením.
Třetí dějství
Claudius s Poloniem Hamleta opět špehují. Přivedou mu do cesty Ofélii. Dívka vrací Hamletovi dárky, které od něho dostala, a on jí radí, aby šla do kláštera, protože to je jediná možnost, jak zůstat počestná. Claudius správně vytuší, že o šlenství z lásky nejde, ale o jakýsi děsný smutek, který může mít neblahé následky. Rozhodne se poslat prince s diplomatickým posláním pryč, do Anglie. Zároveň prostřednictvím Guildensterna a Rosencrantze přijímá Hamletovo pozvání na večerní představení.
Horatio je jediným člověkem na světě, jemuž Hamlet věří. Požádá ho, aby během představení nespustil z Claudia oči. Potřebuje mít jistotu.
Hra ve hře – Vražda krále Gonzaga – předvádí přesně to, co sdělil Hamletovi Duch. Jako první je zneklidněna královna, pak Claudius, který ve scéně vraždy vykřikne a uteče. Hamlet s Horatiem mají jistotu.
Gertruda pošle Polonia pro Hamleta, aby mu vyčetla nevhodné chování. Dvořan se pak schová za závěs, aby rozhovor vyslechl. Hamlet je k matce nelítostný, a když se ona v jednu chvíli lekne, že ji chce zabít a volá o pomoc, vykřikne i Polonius. Hamlet v domnění, že za závěsem je Claudius, bodne a Polonia zabije. Jeho mrtvolu schová.
Claudius cítí výčitky z hrozného činu a chce se modlit. Ale není toho schopen. Hamlet ho vidí a má ideální možnost ho zabít. Ale neudělá to. Neslyší Claudia mluvit, vidí ho jen klečet a nechce, aby zemřel při pokání. Chce otce pomstít, až bude Claudius při nějaké hříšné činnosti, aby zemřel neočištěn.
Čtvrté dějství
Když se Claudius dozví o Poloniově smrti, rozhodne, že Hamlet musí pryč okamžitě. Je u lidu oblíbený a těžko předvídat, co by se mohlo stát. Rosencrantzovi a Guidelnsternovi, kteří ho mají doprovázet, dává dopis, v němž žádá anglického krále, aby nechali Hamleta okamžitě stít.
Přichází Ofélie a její duše bloudí. Zpívá smutnou písničku o Svatém Valentinu. Zřejmě z Hamletova chování a otcovy smrti propadla šílenství.
Z Francie se vrátil Laertes. Zuří kvůli otcově smrti. Vtrhne do paláce se svými podporovateli, kteří ho provolávají králem. Jejich podezření, že za Poloniovu smrt může Claudius, živí tajný dvořanův pohřeb. Claudius má strach a teď už ví, že to byla chyba. Podaří se mu ale Laerta přesvědčit, že on za smrt jeho otce nemůže. Tuší, že mu Laertovo zoufalství (podobné jako Hamletovo) může pomoci. Do celé scény vstupuje Ofélie s písničkou, všem dává květiny a loučí se s nimi. Bratra už nepoznává.
Hamletova loď byla na moři přepadena piráty, ale on se vykoupil a je teď v Dánsku. Horatio to vyčte z Hamletova dopisu, který mu přinesou dva námořníci. Ti mají dopis i pro Claudia. Hamlet mu v něm sděluje, že ho zítra navštíví. Claudius využije Laertova hněvu a vnukne mu plán. Prohlásí, že vsadil na Hamleta, že se zdatným Laertem v šermu neprohraje příliš, a Laertes nejen že použije ostrý rapír, ale ještě jeho špičku pomaže jedem. Claudius pak v podobě perly dá do vína jed a toho dá napít Hamletovi.
V závěru dějství přichází zpráva, že se Ofélie utopila.
Páté dějství
Ještě než Hamlet skončil na pirátské lodi, pojistil se tím, že přepsal dopisy, jež vezli Rosencrantz a Guildenstern. Claudius v něm žádá jejich, ne jeho smrt.
Cestou na Elsinor potkají Hamlet s Horatiem Oféliin pohřeb. Z řečí hrobníků i zpupných slov kněze, který jde s pohřbem, vyplývá, že mohlo jít i o sebevraždu. Proto nemůže mít pohřeb se všemi poctami. Nad mrtvým Oféliiným tělem dojde k prudké hádce mezi Laertem a Hamletem.
Když přijde dvořan Osrik s pozváním od krále, aby se Hamlet utkal s Laertem, Horatio přítele varuje. Ale Hamlet je rozhodnut: “Být připraven, toť vše.”
Začne souboj před celým dvorem. Probíhá v podstatě podle Claudiova plánu. Jenže dojde k chybě. Otráveného vína se napije Gertruda a během souboje si Hamlet s Laertem vymění rapíry. První umírá Laertes s přiznáním své viny a omluvou Hamletovi. I ten ho žádá o odpuštění, ale než zemře, stihne ještě probodnout Claudia a prosí Horatia, aby šířil pravdu o tom, co se tu dělo. Symbolicky také předává královský trůn Fortinbrassovi.
Norské vojsko přichází včele s Fortinbrassem z polského tažení. Jsou s nimi i angličtí vyslanci. Od nich se dozvídáme, že Rosencrantz a Guildenstern skončili na popravišti. Horatio chce Fortinbrassovi říct, co se tu vše stalo, a také, že mu Hamlet odkazuje královský trůn. Nemá k tomu ale moc příležitostí. Fortinbrass se prohlásí králem sám a vzdá Hamletovi poctu.
O čem to vlastně je?
Shakespearova hra je určitě tragédií pomsty. Hamlet chce pomstít vraždu svého otce. Laertes chce totéž. Jen volí jinou cestu, ale oba dopadnou stejně. Je rodinnou tragédií. Hamletův rod vymře a nikdo nezůstane ani v rodině Poloniově. Je milostnou tragédií? Určitě ano. Nevíme přesně, jaký byl mezi Hamletem a Ofélií vztah. Mluví se o dopisech a dárcích od Hamleta, ale ten se nikdy nechová k Ofélii jako k člověku, kterého má rád. Dělá to proto, aby ho přestala mít ráda, protože tuší, že v úkolu, který ho čeká, není na lásku čas? A mohl by si Hamlet Ofélii vůbec vzít? Má pravdu Laertes nebo Gertruda, když naříká nad dívčiným hrobem, že Hamletovi zemřela nevěsta? Hamlet je ale i politickou hrou o trůn. Kdyby nezemřel, byl by Hamlet pravděpodobně zvolen dánským králem.
O postavě dánského prince se také často říká, že je to tragédie váhajícího člověka, který teprve s odstupem je schopen zvažovat své činy. Nebo je Hamlet člověkem, který ví, že bude muset spáchat strašný čin, a on k němu teprve musí uzrát? Být přesvědčen o jeho oprávněnosti? Shakespearova tragédie je ale také o společenské funkci umění, protože představení, které tu herci hrají, usvědčí vraha a je klíčovým momentem Hamletova zrání.
Inscenovat Hamleta se vším všudy, jak je napsán, snad ani není možné. Nejen pro délku textu, ale i proto, že v každé době rezonuje intenzívněji jiná jeho část. Zároveň platí, že pokud si inscenátoři vyberou jen jednu linii, třeba linii politického zápasu o trůn, příběh se rozpadne. Pro komplexnost obrazu světa i bohatost možných výkladů, je Hamlet „hrou her“, vrcholem světové dramatiky.
Citace v překladu prof. Martina Hilského.
