Matěj Šíma

Myslím, že je fajn, že jsem docela veselý kluk. Také mívám nad věcmi nadhled – minimálně teda nad těmi na divadle. Snažím se být stále veselý a přinášet dobrou energii do tvůrčího procesu.

Věčně veselý ostravský rodák a student herectví na katedře alternativního a loutkového divadla Matěj Šíma je srdcař každým coulem. Záleží mu na tom, aby si lidé tvůrčí proces hlavně užívali. Osobně je pro něho srdcovou záležitostí inscenace Mistři pohybu, jejíž námět vznikl na hodinách akrobacie. Ve volných chvílích se rád učí novým věcem, a to hlavně těm spojeným s hudbou. Kromě toho, že hraje na řadu nástrojů a v kapelách, Matěj také hudbu píše. V budoucnu by rád byl multifunkčním umělcem a hraní v divadle prokládal hudební tvorbou.

Jaká očekávání jsi od studia na DAMU měl? Naplnila se?

Myslím, že jsem očekávání moc neměl a tím pádem se studium na DAMU naplnilo mnohem víc, než jsem čekal. Konkrétně studium na KALD jsem si představoval úplně jinak. Popravdě jsem teda neměl moc představu, co jdu studovat, takže jsem neustále objevoval, co všechno se dá na divadle dělat. To moje očekávání předčilo, ale zároveň ho trošku i zradilo, protože jsem myslel, že když jdu studovat herectví na KALD, bude to hrozně moc o herectví. Ale ono to zas tak moc o samotném herectví nebylo. To jediné, co jsem od toho tedy očekával – že se budu zaobírat hereckým umem, hodně do detailu – se nestalo. Nicméně se mi ale stala spousta dalších věcí, které jsem nikdy nečekal, že by se mohla stát.

A čím se tedy zabýváš při studiu, když ne pouze herectvím, jak jsi očekával?

Já jsem moc netušil, co se na KALDu dělá a zkoumá. Netušil jsem, co je objektové divadlo, pohybové divadlo, co je autorská tvorba – nic z těchto pojmů mi nic neříkalo. Mé povědomí o divadle bylo, že existuje činohra líbivější a nějaká složitější, ale moc jsem netušil, kam to dál může vést. Najednou jsem ale přišel na KALD a první věc, co jsem v DISKu viděl, bylo Objevení nebe, které dělal Braňo Mazúch se svým bývalým ročníkem. Inscenace byla plná věcí, které jsem v životě v divadle neviděl a uvědomil jsem si, že asi budu dělat něco trošku jiného, než co jsem si doposud myslel, že divadlo je. A pak najednou přišly různé performance, vyřezávání loutek (což jsem v životě nedělal a ani jsem si nepředstavoval, že to někdy dělat budu) a musel jsem mít na věci i trochu režisérský a tvůrčí názor, na což jsem nebyl moc zvyklý. Bylo to pro mě všechno nové.

Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsal?

V hlavě si to nejlíp odliším tak, že si řeknu, že alternativní divadlo je autorské divadlo. To mi přijde pro mě nejrozumnější rozcestník, jak to oddělit, protože jsou nějaké alternativní vlivy, které se dají aplikovat i na činohru. Co já vnímám jako alternativní divadlo, které mám pocit, že jsem začal na KALDu objevovat, je o autorském přístupu – že zpracováváme problematiku a vytváříme danou věc v tvůrčím týmu. To je pro mě zásadní rozdíl mezi KALDem a činohrou. Nemáme literární předlohu, ale zpracováváme témata, která nás tíží, nebo baví.

Ty pocházíš z Ostravy, kde jsi už na gymnáziu účinkoval v řadě studentských muzikálů a hudebních těles. Na jaký muzikál nejraději vzpomínáš a daly ti tyto tvé mimoškolní aktivity nějakou průpravu k pozdějšímu studiu na DAMU?

Muzikály byly skvělé, vzpomínám na ně moc rád. To, že jsme je na gymplu dělali, byl právě důvod, proč jsem se rozhodl přihlásit na DAMU. Líbila se mi atmosféra, která na divadle je – že se lidé spolu dokážou takhle setkat a dělat hezké věci – a líbila se mi atmosféra během toho, co jsme hráli. Uvědomil jsme si tak, že se mi líbí, když se na mě lidé dívají, což asi bylo zásadní. Nejraději vzpomínám na náš první muzikál, Jesus Christ Superstar, kde jsem hrál jednoho z apoštolů. To bylo úplně poprvé, co jsem stál na jevišti jako herec. Cítil jsem se dobře, že lidem něco předáváme a oni se na to koukají a baví se. Celé dění na našem gymplu, který byl famózní, zapříčinilo to, co teď dělám a co mě baví – hudbu a divadlo. Škola, nebo konkrétně spíš naše učitelka hudebky Markéta Borůvková, může za to, že mě tyhle věci začaly bavit a že jsem na gymplu osm let vydržel.

K hudbě máš blízko a i dnes, hraješ v několika kapelách, mimo jiné v kapele Dirty Rudolph and his Inglorious Rock’n'Roll Mates, která hraje vlastní retro aranžmá známých písniček a nedávno vydala nový klip. Řekl bys mi ke kapele něco víc? Jak předěláváte známé písně do retro aranžmá a na jaký nástroj v ní hraješ?

V téhle kapele hraju na kytaru. Kapela je skvělá v tom, jací lidé se v ní potkali, což je teda taková velká záhada hlavolamu. Každý z členů má vazbu na jiného, se kterým se už předtím dlouho znal, takže se z toho upletlo dost pevné těleso a ty vazby jsou v kapele znát. Bereme originální písničky, které lidi znají a dáváme jim jiný kabát. Oblékáme je do swingu, do jazzu nebo rock’n'rollu, zkrátka do žánrů, které nás baví. A vlastně nejen do nich. Primárně nám jde o to, se na danou písničku podívat trošku jiným pohledem a najít k ní kontrast, takže co je pomalé, to zrychlujeme, co bylo smutné, děláme veselé a naopak. V Česku tohle nikdo nedělá, takže si myslím, že má kapela potenciál hrát v budoucnu i na větších stageích.

Na jaké nástroje hraješ?

Snažím se hrát na všechno, na co se dá. Snažím se totiž zároveň psát hudbu a abych ji mohl psát, tak bych měl mít nějaké povědomí o všech nástrojích – jak fungujou, jak se chovají a co dokážou. Tím pádem čím víc nástrojů chápu a ovládám, tím líp se mi pak pracuje. Primárně hraju jenom na kytaru, na klavír, na housle a trochu na basu a na bicí. Lákají mě ale hodně dechové nástroje, jako trubka. Když totiž píšu hudbu, tak cítím, že mi chybí, že na ni neumím hrát. Zároveň se ale nechci pustit úplně do všeho, protože pak mám pocit, že to neovládám dokonale.

A píšeš teď zrovna nějakou hudbu?

Teď právě jsem dělal svou první aranž pro Rudolphy, za což jsem moc rád a těší mě to. A také jsem měl to štěstí skládat hudbu pro dvě představení, která jsou teď ale bohužel pozastavená a zakonzervovaná. Je to super, dost se to pojí s tím, o čem píšu bakalářku a baví mě na tom pracovat. Jeden z projektů je o kamionech. Pracoval jsem s obrovským množstvím nahraného materiálu, který tvůrkyně projektu pořídila na cestě s kamionem a buď jsem ho jen sestříhával, aby ve výsledku dával smysl, nebo jsem z něho dělal takové malé kompozice z nahraných ruchů. V tom druhém projektu zase spíše pracuju s písničkami, které si tvůrci vybrali, remixuju je dohromady a snažím se vymyslet nějakou hudební dramaturgii. Také pro ně něco i skládám.

Co bys řekl, že je tvá největší přednost?

Myslím, že je fajn, že jsem docela veselý kluk. Také mívám nad věcmi nadhled – minimálně teda nad těmi na divadle. Snažím se být stále veselý a přinášet dobrou energii do tvůrčího procesu. Taky jsem docela srdcař a záleží mi na lidech, aby si ten proces užívali a byli šťastní.

Na který projekt, na kterém ses v rámci studia podílel, nikdy nezapomeneš?

To je těžké, je jich víc, protože všechny přinesly vždycky něco krásného. Ale strašně rád vzpomínám na Kabaret krás, který jsme pak dokonce hráli na festivalu Arena bratří Formanů. To pro mě bylo nejsilnější představení, co se herectví týče. Bylo to poprvé, co jsme tvořili nějaké herecké postavy a proto to bylo tak intenzivní, těžké a zároveň skvělé. Jinak jsem měl hodně rád naše loutkové pohádky a inscenaci Evaluace a výsledky, což byla věc k našim předposledním klauzurám, kdy jsme zinscenovali takovou falešnou debatu, při níž jsme každý popsal, co nás na studiu štve. To v lidech ještě pak dost rezonovalo a nakoplo je to k reálné debatě o tématech, o kterých jsme mluvili. Z toho jsem měl radost.

Jednou z tvých školních prací je i představení Mistři pohybu, které se točí kolem řady sportovních aktivit. Jaký máš tedy ty vztah ke sportu a případně, jaké sporty děláš?

Tohle představení jsme s klukama chtěli udělat už od prváku, kdy jsme začali chodit na akrobacii. Nikdy jsem nebyl gymnastický typ, takže to pro mě byl šok. Vždycky mi šly spíš míčové sporty, které mě bavily. A pak se člověk ocitne na DAMU, tam velká tělocvična a Petr Pachl a najednou má dělat kotouly, přemety, stojky a vůbec neví co se děje. S klukama jsme se tam hecovali a začali jsme to brát vážně – doma jsme cvičili, abychom se zlepšili a nebyli jsme tam za takové bídáky. Jednou nám to ale nějak nevyšlo a na hodině akrobacie jsme byli my čtyři strašně marní. Nic se nám nedařilo, a tak tam Jirka Fiřt tak stál a řekl nám: „Tak pojďte, mistři pohybu“. To nás úplně nadchlo a hned jsme věděli, že o tom jednou musíme udělat představení. Začali jsme to pak skládat dohromady. Udělali jsme si z mistrů pohybu takové superhrdiny – charaktery kluků, co vědí, že jsou v pohybu bídní, ale přesto je to strašně baví a chtějí na sobě makat a motivovat tím k pohybu ostatní, ačkoliv oni sami nejsou prototypem atletů. Byla to velká srdcovka. Dokonce jsme s tím pak jeli i do Maďarska.

Ke sportům máme vztah všichni, nějakým způsobem – Matouš šermuje, Adam hrál lakros a flórbal, Matěj dělal karate a šerm a já jsem hrál fotbal a basket – ale všechny nás v tom spojila ta akrobacie.

Spolupracoval jsi na divadelní rekonstrukci Sametová simulace: Federál, která vznikla ve spolupráci KALD DAMU a souborů Vosto5 a 8lidí. Co jsi měl za roli a jaké příležitosti ti projekt tohoto rozměru dal?

Hrál jsme tam takové malé špalky, ale bylo to strašně zábavné. Jedno byl slovenský poslanec Gejza Mede, takže jsem hrál ve slovenštině, což bylo skvělý. I když, pak když jsem se na to zpětně koukal, tak to bylo úplně příšerný. A potom jsem hrál takového komunistu z Karviné. To jsem si náramně užil, protože jsem naplno prodal svůj ostravský přízvuk. Moc mě to bavilo, byl to nádherný projekt a byl jsem rád jeho součástí.

Hraješ v nové inscenaci divadla Minor Zachraňte číslo 6, která se ale, bohužel, vzhledem k aktuální situaci, nemohla ještě odpremiérovat. Prozradil bys nám, na co se můžeme těšit a jaké pro tebe bylo její zkoušení?

Zkoušení bylo perfektní, i když jsem byl ze začátku dost nervózní, protože šlo o moji první věc pod záštitou profesionálního divadla. Dost trpím na změny kolektivu, ačkoli jsem tady většinu lidí znal, je pro mě těžší obhájit si zase sám sebe před někým jiným. Kluci byli ale famózní, takže jsem si rychle zvykl a cítil jsem se tam moc dobře. Je to skvělá pohádka o robotech a o vojácích. Moc pěkně udělané, krásné loutky a všechny nás to baví hrát.

Máš nějaký speciální rituál před premiérou? Jaký?

Myslím, že spíš ne. Ale rád si dám před představením panáka. Uvolním se tím a nejsem v takové křeči. Takže rum Božkov 0,04 je docela v pohodě rituál, ale jinak žádný nemám.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

Hodně rád odpočívám, což je taková nedoceněná činnost, ale já ji dělám rád. Už to ale není, co to bývalo, protože mám v hlavě stále nějaké povinnosti, které nestíhám. Rád dělám hudbu a skládám. Ve volných chvílích se také rád učím nové věci, cvičím na hudební nástroje. Rád trávím čas s přáteli, velice rád vařím. Rád zkouším s kapelou. To jsou všechno věci, co dělám ve svém volném čase a které mám moc rád.

Kde se vidíš v budoucnu?

To se pořád strašně mění. Chtěl bych být multifunkční, ale upřímně ta budoucnost v umění (obzvlášť když děláte herectví) je tak strašně nejistá, že budu rád za cokoliv, co budu moct dělat. Vážím si každé příležitosti, která přijde a snažím se ji co nejvíce využít. Takže budu rád, když budu dělat cokoliv v rozmezí od hudby až po herectví v angažmá – všechno beru a budu šťastný. Nicméně nějaký ideál, který bych si představoval, je hrát, zároveň tvořit hudbu pro divadlo a hrát v kapele. Takový trochu Jirka Macháček.

 

Galerie

Autor

Lucie Mlejnková
Lucie Mlejnková

Studentka druhého ročníku bakalářského programu na Katedře produkce DAMU. Za normálních okolností tráví většinu času ve škole a v divadlech v Praze, ráda se ale pravidelně vrací za rodinou a přírodou do rodného Komárova, malého města poblíž Brd.

Komentáře

Komentáře