Hru Terminus můžeme přirovnat k textům Martina McDonagha. Jsou stejně temné, kruté, zneklidňují, ale jsou také plné černého irského humoru. Používají vulgárních slov, ale nejedná se o „vulgaritu pro vulgaritu“, mají v básnickém textu svou funkci.
Ve světové premiéře byl Terminus uveden v irském Národním divadle – Abbey Theatre. O českou premiéru se postaralo mladé Divadlo Letí o dva roky později a druhým českým inscenátorem je právě Divadelní spolek Kašpar v Divadle v Celetné.
Na začátku inscenace vyjde před černou oponu mladý muž (Ladislav Hampl) a snaží se zazpívat anglickou písničku. Nedaří se mu však trefit do rytmu a s bázlivostí v očích uteče. Opona jde nahoru a před diváky se obnaží prázdná scéna. Jedinou rekvizitou je uprostřed jeviště postavená velká černá točna s dvěma tyčemi po stranách. Po prázdném prostoru se pomalu prochází (dle textu) čtyřicetiletá žena (Barbara Lukešová) a začne vyprávět svůj životní příběh. Po asi patnáctiminutovém monologu si sedne na kraj jeviště a začíná mluvit mladší žena (Alena Doláková v alternaci s Martinou Prášilovou, která svou roli ale převezme až po svých mateřských povinnostech). I jí následně vystřídá mladý muž (Ladislav Hampl), aby se takto střídali až do konce svých příběhů. Během monologů se na sebe postavy nedívají ani nereagují, jako by byly na jevišti samy a žily každá svůj příběh. Až ke konci se fabule všech tří bezejmenných postav protne v jedné dějové linii.
Kostýmní výtvarnice Jana Jurčová navrhla pro starší ženu béžové kalhoty, fleecovou zelenou vestu bez rukávů a béžovou košili. Mladší muž je oblečen do černého smokingu s rudým smokingovým pásem a bílou košilí a stejně jako starší žena oblečení nezmění po celou dobu inscenace. Mladá žena nakonec má šedé minišaty a rudé lodičky. Výborným režijně-scénografickým nápadem je točna, která napomáhá dynamice děje. Ve scéně letu mladé ženy s démonem se Doláková drží jedné z tyčí, Hampl zrychluje (či zpomaluje) otáčení točny a za výkřiků Dolákové máme pocit, že se skutečně vznášíme.
Na všech třech hercích je znát to, co bohužel nebývá na českých jevištích samozřejmostí. Dobrý text se potkává s osobnostmi a herce tudíž inscenace baví. Proto z ní také nelze vyzdvihnout pouze jediného herce. Barbara Lukešová po velmi dlouhé době získala roli adekvátní jejímu talentu. Před námi se ze šedé myšky, která chce být užitečná, stává bojovnice za život ještě nenarozeného dítěte své bývalé žačky. Přizpůsobuje tomu svou chůzi a gestiku. Zprvu uťáplé, nejisté kroky s rukama zabořenýma hluboko do kapes vesty se mění v rozhodnost a bojovnost. Alena Doláková hraje svou mladou, baculatou ženu dravě a se živočišnou hravostí. Ale snad největším zjevením pro mě byl přece jenom herecký výkon Ladislava Hampla. Na jeho roli je znát, že režisérem je jeho dlouholetý kolega a blízký kamarád Marek Němec, který Ladislava zná a ví, jaký talent a možnosti v sobě skrývá. Využívá jeho líbivé tváře a blonďatých vlasů, které by mohly leckoho zmást. Hampl hraje svého mladého muže zpočátku jako chudáčka, otloukánka společnosti. Tomu podřizuje i obličejovou mimiku a nejisté pohledy. Postupem času se však odhaluje jeho temná stránka a z neklidného pohledu při začátku představení oči tvrdnou jako by kameněly. Člověk by se vsadil, že se herci mění duhovka. Na konci před námi stojí ďábel, který ničí všechny a všechno. Hamplův závěrečný výstup, kdy vyšplhá na provaz zavěšený doprostřed jeviště a za naddimenzovaných zvuků tvrdé hudby umírá, vede k silné katarzi. Herec hraje až na dřeň a nutí diváka začít přemýšlet, zda se tento skrytý ďábel neukrývá i v něm samotném…
Marek Němec v rámci své režie nedělá naschvály, nevymýšlí alotria. Ctí text i herce a na jeho režii je to znát. Proto více takových inscenací, které rozvíří lehce stojaté vody českého činoherního divadla. Pro mě osobně je Terminus v Celetné inscenací roku a je škoda, že ji v této kategorii opomenuli porotci cen Alfréda Radoka, potěší ovšem nominace Marka Němce v kategorii talent roku. Psáno z repríz 14.11. 2013 a 9.1. 2014
