Hrdinové a opričníci schovávající se ve sklepení

Karel Dobrý v hlavní roli inscenace Den opričníka (Studio Hrdinů) foto: Jan Dvořák

S příchodem letošního léta má za sebou Studio Hrdinů první divadelní sezónu. A za pouhý rok dokázalo, že je scénou, která si určitě zaslouží nemalou pozornost. Umělecký soubor ve složení režisérů, dramaturgů a výtvarníků Kamily Polívkové, Kathariny Schmitt, Jana Horáka a Michala Pěchoučky si klade za cíl vytvořit dramaturgii syntetizující nejrůznější časové, žánrové i tematické formy a současně se snaží vytvořit jedinečný divadelní jazyk. Mimo to se do budoucna také nebude bránit spolupráci se současnými českými i zahraničními  divadelníky s osobitým rukopisem a tendencí k současnému divadlu. Což zní, na české divadelní scéně, velmi nadějně.

Sorokin jako vizionář

Svým způsobem tak Studio Hrdinů v mnohém navazuje na dramaturgii Pražského komorního divadla o jehož překvapivém, hrdém a ne zrovna s nadšením vítaném odchodu z prostor Divadla Komedie toho bylo napsáno víc než dost. Jenže na “prakomdiv” nejde tak úplně zapomenout. Také kvůli tomu, že ve scénografce Kamile Polívkové, objevilo a podpořilo její režijní talent, který prokázala mimo jiné v inscenaci  Den opričníka s Karlem Dobrým v ústřední roli.

Román Den opričníka, ruského konceptualisty Vladimíra Sorokina, je nepříliš optimistickou vizí budoucnosti – píše se rok 2027 a opět carské Rusko je obehnané zdí, bez možnosti vstupu dovnitř nebo ven. O zachování “pořádku” a prosazení absolutní Gosudarovy moci se starají opričníci, podobně jako tomu bylo v 16. století za vlády cara Ivana Hrozného. Stejně jako oni mohou beztrestně vyslýchat, mučit a popravovat ty, kdo potenciálně představují pro matičku Rus hrozbu. A tak řádí jako pominutí.

Polívková v trojroli

Citlivý a důsledný minimalismus Kamily Polívkové se projevil nejen v režii, akcentováním autonomního hereckého projevu, ale také v jí vlastní výpravě. Skvěle využívá už tak dost nehostinného a strohého prostoru foyeru v podzemí Veletržního paláce a mezi dva pevné body – hranaté sloupy staví vodou napuštěnou vanu na nožkách a ocelový servírovací stolek s nemnoha rekvizitami (například flaškou vodky, která nesmí chybět, pakliže se na jevišti ocitáme v Rusku), což prostor nečiní o nic vřelejším. Korunou a ústředním bodem je pak tesáky cenící psí hlava zavěšená na stěnu proti publiku. Odkazuje na opričníky jako na psy, kteří mají za úkol lovit a dávit carovu škodnou.

Samotná dramatizace zachovává všechny hlavní situace románu a staví je za sebe sice chronologicky, ale téměř bez kontextu. Divák je tak vlastně němým pozorovatelem klipovité mozaiky, která v ideálním případě poskládá komplexní osobnost opričníka Andreje Daniloviče Pařeza, se všemi jeho zrůdnými a chvílemi dokonce i lidskými vlastnostmi. Co je Pařez zač, je však jasné už zhruba v polovině představení a původně překvapujícím, až šokujícím situacím se tak v polovině druhé citelně obrousí hrany. Jako by z inscenace vypadlo, co chce vlastně sdělovat nebo to, ke škodě, minimálně nevyznělo.

Dobrý mezi psem a zvířetem

Jenomže ono je to do důsledku všechno trochu druhořadé, ve srovnání s tím, kvůli čemu je skoro nezbytné nenechat si Den opričníka ve Studiu Hrdinů ujít. A tím není nic jiného, než herecký výkon Karla Dobrého. Pominu-li moji soukromou domněnku, že současná česká divadla zřejmě nedisponují charismatičtějším hercem (a se šílenějším výrazem), způsob jakým staví figuru opričníka z nahého, kocovinou schváceného a v podstatě bezbranného člověka až k vlastní mocí se opájející zrůdě, je prostě fascinující. Karel Dobrý není jen opričníkem, chvílemi je také Andrejem, křehkým homosexuálem, fanatickým obdivovatelem Gosudara, primabalerínou, carskou Rusí, dirigentem – zkrátka každým jedinečným mikroskopickým dílkem skládačky utvářející charakter (byť ne zcela hrdinný).

Divákům se tak dostane zhruba hodinu a čtvrt trvajícího absolutního hereckého nasazení s mnoha rovinami, od tichých a minimalistických, přes pantomimu a téměř tanečně-pohybové vyjádření, až po vyloženě zběsilé situace plné řevu a akce. S přihlédnutím k faktu, že jde o monodrama podpořené jen pár bezejmennými, účelovými postavami, které si opričník vytahuje přímo z hlediště (čímž dává poměrně nenásilně vyniknout tíživému pocitu, že příště to můžete být třeba vy, jakožto občan carského Ruska), patří herectví Karla Dobrého momentálně k tomu nejlepšímu, co vám české divadelní scény mohou nabídnout.

Dovětek autora

Kamila Polívková si s sebou do Studia Hrdinů přinesla z Divadla Komedie inscenaci textu Sam, dramatičky Kathariny Schmitt a když pak, už ve Studiu Hrdinů, v únoru uvedla dramatizaci Sorokinova Dne opričníka, ukázalo se, že obě inscenace mají nemálo společného. Předně - Sam i Den opričníka jsou v podstatě monodramata obsazená skvělými herci. Přímo tak svádí k minimalistické režii postavené hlavně na výkonech Karla Rodena (Sam) a Karla Dobrého (Den opričníka). Společná jim je také čistá, účelová scéna a tíživost tématu. Ještě jednu takovou inscenaci a bude se dát bez nadsázky mluvit o osobitém režijním rukopise.

Galerie

 

Autor

Brigita Zemen
Brigita Zemen

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Komentáře

Komentáře