Partneři portálu O divadle

Mecenáši

1. května 2024

Jan Kříž: „Výtvarníky neprudím…“

Ačkoliv vystudoval dvě docela jiné profese, významného ocenění dosáhl jako muzikálový herec. Za roli Dannyho Zuka v Pomádě v Ďurovčíkově inscenaci divadla Kalich si z letošního udílení divadelních cen sošku Thálie odnesl sedmadvacetiletý Jan Kříž.

Pomáda je už čtyřicetiletá a film s Johnem Travoltou a Olivií Newton-Johnovou bychom měli řadit k pamětnickým. Jak se vám, mladému herci, na počátku jedenadvacátého století jeví?

Myslím, že Pomáda je aktuální dnes hlavně proto, že je veselá. Lidi se chtějí bavit, chtějí něco pozitivního – a všimněte si, že tady vlastně není záporná postava. I když se někdo tak jeví, nakonec jsou všichni „parta správná“. Celý je to růžový, celý to bliká, je to pozitivní, tak jako je pozitivní rokenrol. A rokenrol je pořád aktuální.

Když měl film Pomáda premiéru, nebyl jste ještě na světě. Ale jistě jste ho potom viděl?

Film jsem samozřejmě znal, tak jako ho znají všichni, ale všiml jsem si, že nejenom já ho znám vlastně dost povrchně. Pamatujeme si Travoltu, pár písniček, jednoduchý příběh. Teprve teď jsem si uvědomil, jak moc dobře je ten film natočený, jak krásné písničky v něm jsou a jak tu postavu Dannyho skvěle, citlivě Travolta zahrál, jak vytvořil vlastně prototyp toho kluka i jeho doby.

Chtěl jste Dannyho zahrát jako on?

To jistě nejde, ale snažil jsem se Travoltu hodně ctít. Všímal jsem si, proč toho kluka udělal právě takhle – všechno to hraní s vlasy, chůzi – a pochopitelně jeho perfektní řemeslné zvládnutí zpěvu s tancem dohromady. Musel jsem se do postavy Dannyho vciťovat, jít zpátky proti času, protože jsem hrál mladšího kluka než jsem sám.

Jinak jsou to ale postavy dost snadno čitelné…

Jistě, z hlediska hereckého nejsou postavy nijak náročné, jsou to typologie, člověk se musí strefit do typu a udržet žánr. Režisér a choreograf Ďurovčík Pomádu označil za komiks a není to asi daleko od pravdy – je to, jak se říká, tlustá pastelka, ale člověk musí odhadnout míru toho kreslení, aby nepřetahoval.

V lehkosti, s jakou Pomáda „odsejpá“, si divák ani neuvědomí, jak těžké je tohle rychlé zpívání ve spojení s dynamickým pohybem, který se až na výjimky vlastně nezastaví.

Pomáda je klasifikována jako taneční muzikál, dominantní složka by tedy měla být pohybová, ale je fakt, že na zpívání je to opravdu těžké. Ján Ďurovčík se rozhodl, že se bude zpívat v originální tónině, takže i já to všechno zpívám v původních tóninách – a Travolta zpíval opravdu vysoko. Navíc rokenrol sice působí lehce, ale intonačně jde o těžký žánr. Ani nafrázovat češtinu do rokenrolu není jednoduché, tak jako není lehké zpívat česky swing. Krátce řečeno, šest týdnů jsme na tom usilovně makali, aby to pak vyznělo tak hezky odlehčeně.

Na to, že jste si s muzikály začal vlastně v odbočce od svého povolání scénografa, jich máte na kontě už hodně – přes dvacet. A ne ladajaké, připomenu třeba Zpívání v dešti, Řeka Zorbu, Johanku z Arku, Robina Hooda, Sugar a mnoho dalších. Kdyby bylo na vás, jakým titulům byste dával přednost – klasickým muzikálům nebo novým, původním, u nichž se ale projevuje jakási krize v hudbě i námětech?

>Krize spočívá hlavně v tom, že současná, aktuální hudba není pro muzikály použitelná. Všimněte si, že proto i ve světě autoři často umísťují děj muzikálů kamsi do retra, do jiných hudebních souvislostí. A potom – opravdu nejsou témata. Viděl jsem některé muzikály v zahraničí a pokud nešlo o převzaté látky, z dramaturgického hlediska to byl často problém. To ještě myslím, že u nás na tom nejsme tak špatně, občas se podaří něco původního vymyslet, třeba Dracula, Johanka z Arku… U Johanky zrovna je poznat, že jde o dramatický, divadelní tvar, že to není jen sled písniček pospojovaných do pásma, kde je cítit absence dramaturgické účasti. Tohle nebezpečí u klasických titulů většinou nehrozí. Zpívání v dešti, Řek Zorba – to je v první řadě divadlo, kde nad rámec děje, dramatického oblouku, ještě nastupuje hudba.

Co je podle vás na dobrém muzikálu výjimečné?

Tohle nemám ze sebe, jednou mi to v rozhovoru řekl režisér Petr Novotný: Muzikál má tu výhodu, že když nějaká emoce už nemůže jít v mluveném slově dál, nastoupí hudba a ta ji ještě emotivně posune, znásobí. A to je v těch starých věcech znát, prostě fungují divadelně.

Máte zkušenost i s činohrou?

Niko v Řeku Zorbovi má jen jednu písničku, jinak je to vlastně činoherní role. Tu inscenaci jsem miloval a hodně jsem se v ní naučil. A s Nelou Boudovou jsem pak dělal čistě činoherní věc jménem Evropa. To je australský kus, hrdiny jsou mladý Australan a o něco starší herečka z Evropy…

Pokud vím, tuhle hru psal australský dramatik a režisér Michael Gow pro Dášu Bláhovou, která ji pak přeložila a produkovala v Praze…

Ano, je to tak. V příběhu jde o střet dvou kultur, dvou civilizací, dvou životních pocitů. Naučil jsem se tehdy strašně moc od Nely, která je výborná herečka, a v práci s textem zase od paní režisérky Ireny Žantovské. Poslední dva roky dělám hlavně komedie, a přiznávám, že bych si zase rád někdy zkusil větší téma, kde by se dal vytvořit propracovanější charakter. Muzikálové postavy jsou spíš představitelské.

Takže: jaké úkoly vás čekají?

Mám před sebou čtyři role, opět jsou to muzikály: právě začínám zkoušet v Českých Budějovicích Woodyho v Divotvorném hrnci, v Kalichu se připravuje Mauglí, v Liberci muzikál z konce šedesátých let z budapešťské parfumérie She Loves Me, který vznikl podle divadelní hry a byl inspirací pro film Láska přes internet, ale u nás myslím ještě uveden nebyl. A ten čtvrtý zatím neprozradím, příliš se na něj těším, tak to nechci zakřiknout.

Divotvorný hrnec je také téma pro pamětníky, máme v povědomí skvělý film i verzi Jana Wericha…

Já jsem se s Divotvorným hrncem setkal už dvakrát. Před dvanácti lety jsem v Českých Budějovicích statoval v malé roli, a dělal jsem ho potom v Ústí nad Labem jako výtvarník. Ty Werichovy texty mám rád a samozřejmě i film, ale řekl bych, že je škoda, že nečerpáme víc z původní americké předlohy. Jan Werich ten příběh stavěl hodně ideově, on to tehdy myslel opravdově a už i film je hodně levicový, ale v Americe tehdy byla jiná situace a ten příběh je pojatý hodně lidsky.

Musím se na to zeptat: jak jste se z hračkáře a scénografa stal muzikálových hercem?

Jsem divadelní dítě, táta operní zpěvák, maminka inspicientka, strýc herec… V divadle jsem vyrůstal a pochopitelně jsem si původně myslel na konzervatoř. Jedna dobrá duše mi ale vysvětlila, jak mnozí absolventi pak prožívají zklamání, když se neuplatní, jak čekali. Chtěl jsem tedy studovat scénografii, a zase mi včas došlo, že je dobré mít nějaký základ. Zvítězil grunt řemesla – tvorba hraček a dekorativních předmětů v Brně –; to byla skvělá průprava pro scénografii, naučil jsem se všechno o materiálech, technologii. Teprve pak jsem šel na JAMU a už během studií jsem dělal výtvarníka. Jednou mě přemluvili ke scénickému čtení, nato mě přítelkyně přesvědčila, že bych mohl zpívat i před lidmi, přihlásila do televizní soutěže… Zjistil jsem, že by to možná šlo. Jsem sice dodneška aktivní scénograf, bylo to dost dlouho moje hlavní povolání, ale postupně během tří let jsem začal dominantně tančit, zpívat, hrát… Tak se to překlopilo, scénografii dělám také, ale už tak jen jednu za sezonu.

Původně jste nechtěl zpívat před lidmi?

Ne, právě proto, že jsem z domova věděl, že se to musí umět, jsem na kariéru zpěváka ani nepomyslel. Když se to pak takhle vyvinulo, vyhledal jsem učitelku zpěvu a chodím k ní dodnes.

To, že znáte divadlo z více stran, je výhoda nebo handicap?

Spíš výhoda, výtvarníky neprudím, ale poslouchám, nejsem tak úzce zaměřený jen na sebe na jevišti, uvědomuju si i jiné profese, vím, že člověk nemá rozsypávat a rozbourávat ostatní složky představení.

Protože divadlo je kolektivní dílo?

Ano, vyrostl jsem mezi herci a pak jsem přišel jako výtvarník. Některý děcka na JAMU, co měly nos nahoru, bych byl mlátil. A řekl jim, ať se tam postaví a udělají výpravu, aby pochopily, že v divadle nejsou všichni jen proto, aby sloužili jejich pěknému výkonu.

K výčtu vaší všestrannosti ještě přidejme informaci, že jste vydal první album Podtrženo sečteno složené částečně z písní, které máte rád a částečně ze svých vlastních songů a že kromě občasných koncertů se spřátelenými muzikanty v kapele chystáte další, jehož výtěžek dáte nemocnému dítěti…

Ano, červnové setkání bude beneficí pro malého Kryštofa, syna mého kamaráda. Kryštof se právě učí žít s diagnózou cystická fibróza. Jeho léčba je sama o sobě nákladná, ale navíc se jeho rodiče dostali do nesnadné situace, když je okradl právník společnosti Century 21, které svěřili důvěru při prodeji svého bytu. Když jsem se o tom dozvěděl, nemohl jsem tomu uvěřit. Rád bych jim touto cestou alespoň trochu odlehčil.

Jan Kříž je sympaťák od pohledu, žádná pseudocelebrita. Poctivě pracuje a o své práci přemýšlí. Můžete se s ním bavit o mnohém, orientuje se nejen ve svém oboru – už proto, že je doma ve více oborech. A protože zná divadlo a jeho radosti i úskalí odmala, zůstává skromný, přesto, že jeho úspěchy jsou zjevné. Nesedí ale doma a nečeká, až si na něj vzpomenou, na svou kariéru se snaží mít vliv. Nevyhýbá se konkursům a část peněz, které vydělá, investuje zpátky do sebe. Vzdělává se, školí – ví, že náhoda přeje připraveným.

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

27. 4. 2024
Petra Nesvačilová a Iva Pazderková poprvé spolu na jevišti
16. 4. 2024
Mohl by se Adolf Hitler prosadit v dnešní době? Měl by v současnosti šanci uspět se svými názory?
19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)