Je mi ctí, Ježuro, že mohu poznávat Tvůj svět, a smekám, hluboce…“
„Tak co, kluci, jak to zní? Jak to zní? Hudba nesmí přestat hrát.“
Jaroslav Ježek pocházel z pražského Žižkova, z rodiny krejčovského živnostníka. Od dětství se musel vyrovnávat se zdravotními omezeními, včetně šedého zákalu, kvůli němuž navštěvoval školu pro výchovu nevidomých na Hradčanech. Žádný z jeho zdravotních problémů však nedokázal upozadit jeho nepřehlédnutelný talent.
Zemřel v pouhých 35 letech, na Nový rok 1942, ve válečném exilu v New Yorku. Jeden z největších skladatelů moderní české hudby, věčné dítě, milovník piva, hovadin i temně modrých blues, který se dalekohledem díval vysoko do světel velkoměst. Žil a hrál vždycky naplno. Všem omezením, trápením a bolestem navzdory.
Okolnosti jeho života a tvorby, chvíle konce jeho pozemské pouti pro divadlo zpracovala dramatička a dramaturgyně Simona Petrů: „Snad jako každý znám nějakou jeho písničku, ale jeho postavu jsem vnímala spíš v šeru orchestřiště, ve stínu dvou nabílených klaunů. Postava Jaroslava Ježka je přitom vlastně amadeovská. Ze slepeckého ústavu stoupala jeho hudební hvězda až k vlastnímu orchestru, vyprodaným divadelním sálům a čtyřem stovkám hudebních hitů. Na vrcholu kariéry se mladý muž ocitl před životním rozhodnutím, které musí dnes a denně činit mnoho lidí kolem nás, opustit svůj domov v zemi zasažené válečným konfliktem. Zatímco jeho písně dodávají lidem doma naději, i přesto, že je za ně vyhlášen trest smrti, jejich autor zatím za mořem vede boj o holou existenci, bojuje s administrativními i zdravotními těžkostmi. A nepřestává doufat. V lásku, v přátelství, v humanitu a ve svou hudbu. Jaroslav Ježek je pro mne umělcem prostým jakéhokoli snobismu, temně modrým snílkem a hrdinou, který autenticky touží přinést světu plamínek naděje v rozkolísaných dobách. Jeho hudba nepotřebuje žádné polehčující okolnosti a já doufám, že v našem představení bude žít tak, že by byl rád.“
Režisér inscenace Michal Dočekal: „Pro mne V+W znamenali mnoho. V době dospívání, kdy jsem se s nimi seznamoval, představovali ducha svobody, humoru a jiskřivé inteligence, kvalit, kterých v těch letech ve světě kolem mne bylo málo. A dost jich není vlastně nikdy. Ježek s nimi jaksi vždy byl, ale jako třetí kamarád, třetí muž ve člunu, ten usměvavý pán s brejličkami. Až později jsem zjistil, že jeho osud byl neméně silný a dramatický. Osud vpravdě existenciálního rozměru: člověk s velkým talentem, ale neméně velkými zdravotními handicapy se stane hvězdou, vlivem politické situace je nucen emigrovat, zachrání si život, ale v emigraci se ze dne na den stane nikým. Ztratí slávu, najde lásku… Osud jedinečný i typický. Chceme vzdát hold velkému umělci a zároveň jeho příběhem připomenout i osudy těch mnoha, kteří denně – jak píše Stefan Zweig – ‚jedí hořký chléb vyhnanství‘.“
Více o inscenaci:
„Modrý pokoj“ – památník Jaroslava Ježka v Kaprově ulici
