4. prosince 2021

Pomáda (druhé pražské nastudování podruhé)

V období, kdy se Pomáda v pražském divadle Kalich přehoupla v počtu repríz přes padesátku (tedy polovinu avizovaných sto představení v této divadelní sezóně) se na její nové nastudování podíváme s odstupem. Jak se muzikál změnil a kam se posunul během pěti měsíců, které od premiéry uběhly?

Především by se hodilo krátce zhodnotit inscenaci jako takovou. Režisér Ján Ďurovčík se do nesnadného úkolu pustil již podruhé. První české uvedení muzikálu (v pražské GoJa Music Hall na Výstavišti v Holešovicích) proběhlo po několikerých komplikacích a odkladech v roce 2001. Předcházely mu četné konkurzy a také vydání písniček na CD.

Nové uvedení v divadle Kalich je patrně “scénicky nejmenším” na světě (jeviště Kalichu patří k těm komornějším), od prvního tanečního čísla vás ovšem úvahy na toto téma opustí. Může za to účelně vyřešená a stylová scéna (Martin Černý) a pochopitelně využití jejího prostoru samotným režisérem.

Celek má podobu přehledného a poměrně dynamického sledu činoherních scén a muzikálových čísel. Hudební základy jednotlivých písní využil režisér rovněž jako podbarvení přestaveb scény, podobně jako třeba v hitmuzikálu Osmý světadíl, který v Kalichu režíroval v loňské sezóně.

“Pomáda, to je naše výpověď…”

Jedním z největších přínosů Pomády v Kalichu je odvaha režiséra a producenta (ředitel divadla Michal Kocourek) dát příležitost příslušně disponovaným lidem bez ohledu na to, jsou-li mediálně známí. Někteří diváci tak mají možnost seznámit se s pro ně dosud utajenými talenty. Mnozí věkem takřka nepřevyšují postavy jim svěřené, někteří v milé nadsázce hrají role podstatně mladších lidí. Atmosféra střední školy a tím pádem generační výpověď tohoto díla ovšem funguje, a to zdaleka nejen “pro pamětníky”.

Navíc – jak známo – syntetický žánr jménem muzikál patří k nejnáročnějším divadelním disciplínám. Ján Ďurovčík a jeho tým jsou si toho zjevně vědomi a snaží se požadavky na všechny tři složky (tedy zpěv, tanec a herecký projev) splnit. Daří se to měrou vrchovatou, nikoli však bezezbytku.

“… že kašlem tátům svým na jejich unylou šeď.”

O taneční úrovni (režisér v sobě nezapře choreografa a tanečníka) Pomády a jejích interpretů nemůže být sporu. Pěvecky se většině účinkujících rovněž nedá nic vytknout. Herecký projev mnoha z nich se ale od premiéry posunul ne zrovna žádoucím směrem ke karikatuře a lacinému “přidávání si” vtípků a narážek. Většina publika to možná kvituje s povděkem, ale pro jen trochu soudného a zasvěceného diváka je to spíše vada na kráse. Na vině jsou zřejmě rozdíly v hereckých zkušenostech jednotlivých protagonistů a v míře jejich profesionálního přístupu k věci. I divák, který nemá povědomí o dosavadních zkušenostech většiny z nich, možná dovede rozeznat, kdo už na jevišti v nějaké konkrétní roli stál a kdo ne. To nic nemění na faktu, že by herci měli držet nějaké mantinely původního tvaru (zvlášť když v případě tanečních a pěveckých čísel tento tvar drží) a pokynů režiséra… Přestože v úvodním hitu zpívají, že “kašlou tátům svým na jejich unylou šeď”, (což je v daném životním období přirozená věc) na vedení “táty – režiséra” by kašlat neměli.

Rozhodně není nic špatného na spontánním “řádění”, ke kterému muzikál tohoto žánru vybízí, a které dovede ovlivnit i náladu v publiku. Jinou věcí je ovšem záměrné přitahování divákovy pozornosti v ne úplně žádoucích momentech, tedy v konkrétních situacích, kdy by měl z logiky věci vyniknout spíše projev kolegy.

Cílem této úvahy není moralizování či poučování, pouze snaha pojmenovat hlavní rozdíl mezi reprízou, kterou jsem zhlédla v únoru a premiérou, která se uskutečnila v září loňského roku. Zcela jistě se ale v obsazení najdou tací, kteří i po desítkách repríz drží otěže své figury pevně v rukou, a to bez ohledu na velikost prostoru, jaký jí v libretu i na jevišti vyměřen…

I přes tento nezanedbatelný, nicméně v kontextu celku menší kaz ale platí, co už bylo několikrát řečeno: Současné nastudování Pomády patří k tomu nejlepšímu, co je na pražské muzikálové scéně k vidění. Není tedy divu, že se od listopadu hraje pravidelně i na Slovensku (po Bratislavských blocích představení čeká Pomádu turné po několika slovenských městech).

Vystudovala dramaturgii činoherního divadla na DAMU, byla v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v Městském divadle Kladno. Mezitím byla dramaturgyní na volné noze a v divadlech pracovala jako host. Nejčastěji hostovala či hostuje v Západočeském divadle v Chebu, v pražském Divadle D21 či v Městském divadle Mladá Boleslav. Spolupracovala také s Českou televizí jako externí dramaturg. V současné době studenty hereckého oddělení na Mezinárodní konzervatoři Praha a příležitostně režíruje. Sem tam také ráda přispěje na portál O divadle. Od roku 2014 působí v nezávislém divadelním souboru 3D company, který hraje v Žižkovském divadle Járy Cimrmana. Od září 2020 kmenová dramaturgyně Divadla D21.

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.