Partneři portálu O divadle

Mecenáši

11. prosince 2024

Se(x)n noci svatojánské aneb Shakespeare na SKUTRu

Loňská premiéra Zkrocení zlé ženy v režii Daniela Špinara dokázala, že Letní shakespearovské slavnosti nejsou jen záležitostí velkých režijních jmen, ale že se, díkybohu, vydávají i novou a odvážnější cestou. Potvrdila to i letošní zahajující premiéra Snu noci svatojánské, režijního dua SKUTR, která by se nejvýstižněji dala popsat pouhým jedním slovem – letní. Ovšem v každém ohledu.

Shakespeare „Light“

Autorský tým Letních shakespearovských slavností mluví o inscenaci Snu noci svatojánské jako o „Svatební crazy komedii o věčném bloudění v lese vztahů.“, což přesně vyjadřuje přístup, s jakým pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský ke klasice přistupovali. To, k čemu Shakespeare často svádí, a čeho se inscenátoři jasně a na první pohled důsledně vyvarovali, je romantický patos a velké city jdoucí ruku v ruce s neméně velkým veršovaným jazykem. Jenže ani samotný Shakespearův text se nebere tak vážně a Sen noci svatojánské je především hravý, magický a pohádkový. A přesně takový je i ten SKUTRovský.

Jakkoliv hra postrádá ústřední postavy, obsazení Hipppolyty a Titanie, stejně jako Oberona a Thesea stejnými herci posouvá tyto milostné dvojice do centra pozornosti. A to nejen proto, že vlastně ovládají obě říše – smrtelnou i tu magickou, ale také a především z toho důvodu, že jsou svěřeny Davidu Prachařovi a Vandě Hybnerové (v alternaci s Evou Vrbkovou). Vzniká tak velmi hravý rozměr – jako by Titanie a Oberon ukazovali vášnivě zamilované Hippolytu a Thesea po dvaceti letech manželství, kdy se vášeň dávno vytratila, ale o to víc se vkrádá nuda a potřeba vzájemného popichování. I přes civilnost nebo naopak snovost mileneckých dvojic drží Hybnerová s Prachařem shakespearovský jazyk v překladu Martina Hilského a dávají divákům možnost si vychutnat jeho verše s mnoha jazykovými hříčkami. To se bohužel vytrácí ze čtveřice mladých milenců – Hermie, Heleny, Lysandra a Demetria v podání Hany Vagnerové, Zuzany Stavné, Martina Písaříka a Lukáše Příkazkého (alternuje se s ním Petr Vančura). Zcivilnění těchto postav dává sice téměř zaniknout pravidelnosti replik v duchu veršovaného textu, je ale poměrně osvěžující. Když postavy mluví o velkých citech, o tom jak se milují a láskou souží, vypadá to bez mála jako parodie a vlastně to funguje výborně.

Magickou atmosféru skvěle dokresluje hudba Petra Kalába pouštěná nejen z reproduktorů, ale částečně také živě reprodukována na klávesy Václavem Koptou, i taneční choreografie víl a elfů pod taktovkou choreografa Jana Kodeta. Především je ale zásluhou skvělého Csongora Kassai v roli Puka. Kouzelná natvrdlost se kterou chvíli rozmýšlí každý příkaz svého pána Oberona, aby se pak odhodlal k akci, je vtipná přesně tím způsobem, jaký Sen noci svatojánské umí nejlíp. Kassai navíc pracuje s animalitou satyra tím nepřirozenějším způsobem. Do schodů tak samozřejmě vybíhá po čtyřech a polovinu času se projevuje syčením a bezeslovným mumláním, čímž zvíře v sobě vyjadřuje nepoměrně lépe, než pánové Příkazký a Písařík jako přehnaně tokající kohouti prsící se před nic nechápající Helenou.

Mezi uměním a sitcomem

Odlehčení patosu, který na sebe inscenování Shakespeara až příliš často automaticky nabaluje, je tím pravým, co formát letních divadelních produkcí potřebuje. Nemyslím si, že by Letní shakespearovské slavnosti byly pro nějak netradičně vyprofilované publikum, avšak letní divadelní představení mají svá specifika a očekávání. Zkrátka s prázdninovým divadlem se to má jako s prázdninovým jídlem. Mělo by být lehké, barevné a neměli byste je cítit v žaludku ještě dva dny po snězení.

Jenomže ono to přináší i jistá úskalí. Animalita a sexualita, která je Snu noci svatojánské vlastní a se kterou SKUTR pracuje, se totiž v určitém momentu představení sklouzne po ostří, na kterém měla celou dobu balancovat a z vkusných a hravých náznaků spadne do jednoduché a přímočaré lascivity. Ano, Sen noci svatojánské je samozřejmě o touze i sexu, ale několikrát opakované gesto nastavování zadnice klínu svého vyvoleného jako háravá fenka nebo stokrát opakované výpady pánevní oblasti očarovaných mladíků směrem ke své vyvolené prostě přestávají být vtipné už při druhém opakování. Kostým Titanie zase v přímočarosti vyniká proklatě nízko (nu přímo před dámskými partiemi) zavěšenou kabelkou z černých peříček.

Klimaxem je pak samotný závěr inscenace ve kterém hrstka tří komediantů sehraje příběh o Pyramovi a Thisbě. A protože za Shakespeara hráli divadlo jen muži, hraje Thisbu Josef Polášek. A protože by se divákům při pohledu na jeho vousy a stavbu těla mohlo zdát, že není křehkou pannou, naznačí gestem že má vnadné poprsí a trojúhelník v rozkroku. A protože by to diváci možná na poprvé nemuseli pochopit, naznačí to pro jistotu pokaždé před tím, než má jako Thisba promluvit. Když potom Thisba – Polášek líbá přes díru ve zdi, kterou představují rozkročené nohy Václava Kopty, svého vyvoleného Pyrama – Marek Daniel, diváci šílí smíchy. A je jich překvapivě většina, přestože se najdou i tací, kteří si říkají, jestli už tohle není trochu moc.

Říká se, že divadlo si vychovává svoje diváky, ale v případě Letních shakespearovských slavností je tomu možná naopak. A teď co s tím?

SKUTRovský Sen noci svatojánské je bezpochyby povedenou inscenací, skvěle se hodící na repertoár Letních shakespearovských slavností. Nápaditě pracuje s původním textem a staví na magické atmosféře podpořené vizuální a hudební složkou, s výraznými hereckými osobnostmi v hlavních rolích, což je ostatně základem Letních shakespearovských slavností. Škoda jen, že veskrze velmi povedené inscenační postupy kazí zbytečná podbízivost sexuálně laděných vtipů. Možná je to jen můj osobní vkus, ale mně prostě pořád přijde zajímavější žena spoře oblečená než zcela svlečená. A s lechtivými vtipy se to zkrátka má stejně.

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Mohlo by vás zajímat

11. 12. 2024
30 let – 21 titulů v repertoáru – 32 skvělých českých herců – a na jevišti Ungeltu poprvé Barbora Poláková a Marek Adamczyk
5. 12. 2024
V pořadí druhou operní premiérou 141. sezóny DFXŠ s jednotícím tématem Navzdory je Čajkovského drama o hloubce a plnosti lidského niterného prožívání, které je v kontrastu s prázdnotou vnějšího světa
25. 11. 2024
Režisér Jan Mocek uvádí v divadle Alfred ve dvoře premiéru autorské inscenace Wandervogel. Inscenace, která kombinuje prvky vizuálního, fyzického a dokumentárního divadla, vypráví životní příběh Heinze Ruthy (1897 – 1937), významného sudetoněmeckého politika počátku 20. století
24. 11. 2024
„I krutá pravda je vždycky lepší než nejistota. Nejistota je děsivá“