Jedním z trendů současného divadla se stalo převádění filmových předloh na jeviště. Děje se tak zejména v případě úspěšných komedií a česká kinematografie má v tomto směru opravdu co nabídnout. Namátkou můžeme jmenovat tituly jako Adéla ještě nevečeřela, Limonádový Joe, Pytlákova schovanka či Eva tropí hlouposti. K filmům, které si takovouto adaptaci zaslouží, patří rozhodně také Světáci. Tuto slavnou filmovou komedii režiséra Zdeňka Podskalského podle původního námětu a scénáře Vratislava Blažka z roku 1969 zná snad každý milovník českého filmu.
Příběh party fasádníků, kteří touží dobýt Prahu a stát se lvy tamních salónů, v sobě skrývá skvělý situační humor a je plný hlášek, které časem zlidověly. Film se opíral zejména o úžasné herecké výkony jeho protagonistů. Trojice Vlastimil Brodský, Jiří Sovák a Jan Libíček byla neopakovatelně vypárována dámskými protějšky Jiřinou Bohdalovou, Ivou Janžurovou a Jiřinou Jiráskovou. Nezapomenutelní byli ovšem i herci v dalších rolích jako například Jiřina Šejbalová, Oldřich Nový či Vladimír Menšík.
Snímek vznikal ve velmi těžké době, natáčení probíhalo těsně po okupaci Československa armádami „spřátelených“ zemí Varšavské smlouvy. I když nálada během natáčení byla stísněná, režisér Podskalský údajně prohlásil: „Přátelé, možná je to poslední svobodný film, který můžeme natočit, tak se podle toho zařiďme. Jestli vás cokoliv napadne, udělejte to, a když to bude dobré, já to ve filmu nechám.“ Tím dal hercům velkou volnost k improvizacím. To se na filmu podepsalo v dobrém – mnoho legendárních scén a dialogů vznikalo spontánně přímo na place.
Vzhledem k tomu, jak je film u českých diváků oblíbený, není divu, že se v posledních letech dočkal již několika divadelních zpracování. Nová liberecká adaptace, jejímiž autory jsou umělecká šéfka činohry, režisérka Kateřina Dušková a dramaturg Jiří Janků, je v mnoha ohledech specifická. Jednak vznikala přímo na tělo členům činoherního souboru DFXŠ, a pak, na rozdíl od všech předešlých dramatizací je její děj posunut z šedesátých let minulého století do současnosti.
Je to poměrně odvážný tah, který spoluautor scénáře Jiří Janků osvětlil takto: „Naše adaptace se nesnaží film kopírovat, charakter komiky a jedinečný humor jsme se ovšem snažili zachovat. Chtěli jsme zbavit text balastu komunistické satiry, a především pak oslovit i ty generace diváků, které nemají osobní zkušenost s reáliemi minulého režimu. Znamenalo to upravit celou řadu scén a dialogů, domyslet motivace i celkové rámování hry.“
Více o inscenaci:
