Vršovické divadlo MANA je unikátní, jde o jediné dochované přímé spojení divadelního prostoru s chrámovou sakrální stavbou (Husův sbor) v Praze. Chrám projektovaný Karlem Truksou (na koncepci věže se podílel i čelný představitel českého kubismu Pavel Janák) je významnou architektonickou památkou dokládající tehdy populární styl individualistické moderny s prvky konstruktivismu. Divadelní sál v prostorách husitského kostela se otevřel prvním návštěvníkům bezprostředně po dostavbě budovy již v roce 1931 a byl v provozu až do roku 1965, kdy přišel definitivní zákaz provozování divadla.
Církev československá husitská se nyní postupně snaží zrekonstruovat celý prostor bývalého Jiráskova vršovického divadla a vrací ho původnímu účelu. Zatím je to tak trochu „jiné“ divadlo. Oprýskaná dřevěná sedadla na vás dýchnou prvorepublikovou minulostí, vítané pohodlí vám ale poskytne nezvykle široký prostor mezi jednotlivými řadami, takže i diváci vyšších postav mají možnost pohodlně usednout a nerušeně sledovat představení třeba i se skleničkou v ruce, občerstvení si totiž mohou diváci přinést až do sálu.
Myslím, že tvůrci inscenace Úvod do neštěstí si nemohli zvolit lepší prostor. I jejich inscenace je tak trochu „jiná“ a do daného prostoru skvěle zapadá. Magdalena Vokáčová, režisérka, herečka a autorka textu (společně s Veronikou Jílkovou), vychází z knihy amerického psychologa rakouského původu Paula Watzlawicka Úvod do neštěstí, doplnila ji o reálné situace z rodinného života a připravila groteskní pohled na všední snažení čtyř „nešťastníků“. Watzlawick ve své kultovní knize, na rozdíl od současného silného proudu motivační literatury vštěpující čtenářům pozitivní pohled na svět i progresivní osobní rozvoj, ukazuje „disciplíny neštěstí“ včetně způsobu, jak se v nich hravě zdokonalit a vybudovat si vlastní originální cestu k nešťastnému životu. Stejně tak i inscenace upozorňuje na naše procítěné hry na neštěstí, které jsou ve svém důsledku k smíchu stejně jako k pláči…
Magdalena Vokáčová při přípravě inscenace jistě využila nejen svých zkušeností ze studia (je absolventkou DAMU – herectví, autorská tvorba a pedagogika u prof. Ivana Vyskočila) a divadelní praxe, ale rovněž mohla vycházet ze své práce mezinárodního kouče a lektorky vzdělávacích kurzů zaměřených na komunikaci, prezentaci a týmovou spolupráci. Důvěrnou znalost psychologie i her, které na druhé, ale i sami na sebe hrajeme, dokázala ve spolupráci se svou kolegyní ze studií převést do sdílné a působivé divadelní řeči.
Ačkoli titul inscenace nese název Úvod do neštěstí, představení začíná videoprojekcí krátkých úvah o štěstí. Na toto téma se zde vyjadřují například Radvan Bahbouh, Pier La Cheze nebo Jaroslav Dušek, který zmiňuje, že „štěstí není „něco“, štěstí není podstatné jméno, není to pojem, štěstí je proces, sloveso…“ a představení v následujícím čase dokládá, že to platí pro štěstí stejně jako pro neštěstí, že je to jen náš postoj, jednání a způsob komunikace, tedy naše aktivita, co nás uvádí buď do stavu šťastného, či nešťastného. Předtočené nahrávky byly promítány na zeď po pravé ruce diváků, ve volném prostoru po jejich levé ruce se odehrálo také několik výstupů, jedna z postav obracející se k Bohu směřovala svá vyjádření k němu vzhůru na balkon, jindy sestoupili herci ze scény až mezi diváky. Toto využití a rozehrání celého prostoru divadelního sálu považuji za přínosné a příjemné oživení inscenace.
První postavou, která se na scéně objeví a následně provází celým představením, uvádí jednotlivé scény a komentuje děj, je depresivní čert ve skvělém podání Martina Pošty (svou premiéru v inscenaci měl právě 27. 3.). Ač je to nejméně pravděpodobné, právě on je tou postavou, která se hned v úvodu za zvuku varhan obrací k Bohu a stěžuje si mu, že peklo přestalo plnit svou funkci, protože si lidi na zemi vytvořili svým vlastním přičiněním daleko dokonalejší peklo (jeho úvodní lamentace nad neutěšenými poměry krásně korespondovala s názvem divadla MANA, s věčnými nářky Izraelitů a jejich nespokojeností s MANOU nebeskou…).
Lidé se naučili hrát své ďábelské hry, repertoár obměňují, ale pekelného žánru se drží. Na důkaz svých slov představuje čert Bohu dva páry takových současných akčních nešťastníků i jejich oblíbené hry. Následuje sled jednotlivých scén – humorně a s nadhledem pojatých „her“ ze života dvou manželských párů. Sledujeme tak například hru „na minulost“, kdy se vše negativní z dřívějška vyfiltruje a zůstane jen „ztracený ráj“, nebo hru „už je pozdě“, kdy tato tři slovíčka slouží téměř jako zaklínadlo, které spolehlivě zabrání splnění našich snů, snadná to výmluva umožňující nekonečné utrpení, v kombinaci s obviňováním „kdo za to může“ obzvláště účinná…
Výborný Martin Pošta v roli unaveného a sklíčeného čerta v podstatě neopouští scénu. Ačkoli je pozornost mnohdy soustředěna na ostatní postavy a čert jen „je“ v pozadí, herec zůstává stále ve své roli a alespoň gesticky či mimicky komentuje a doplňuje probíhající děj. Režisérka Magdalena Vokáčová se sama zhostila hned několika rolí, kromě jedné z hlavních postav – Katky Lhotákové, hysterické, sebestředné a stáří se obávající ženy středních let, si s gustem zahrála i afektovanou profesorku Hnátkovou a starou matku druhé hrdinky, neprůbojné a konzervativní Kláry Vránové (Veronika Jílková). Partnera Veroniky Jílkové, Petra Vránu, hraje Radomír Švec, Kubu Lhotáka, divadelního manžela Magdaleny Vokáčové, Josef Hervert. Nevelkou, ale přesto neopominutelnou roli bohorovné psycholožky Mládkové vytvořila Irena Svobodová (alternuje Jana Trojanová).
Josef Hervert, hrající narcistního Kubu, využívá svých fyzických předností, svou polonahou mužnou atletickou postavu sebevědomě předvede zblízka i na dotek divačkám v první řadě, v reminiscenci na dobu dospívání pobaveně a povedeně imituje minulého i současného prezidenta. Méně výrazná, ovšem neméně důležitá a neméně nešťastná dvojice manželů Vránových, je Lhotákovým rovnocenným spoluhráčem i vhodným protějškem. Herecké výkony všech účinkujících jsou vyrovnané, snad jen tu a tam by bylo lépe „netlačit tolik na pilu“, nicméně sdělnost a přínos inscenace jasně nás konfrontující s našimi vlastními hrami tato marginálie nikterak nenaruší.
Scéna Jaromíra Vlčka je prostá, dominuje jí velká klec bez čelní stěny, v níž postavy žijí své omezené a nešťastné životy. Představením zní často hudba Radomíra Švece, kterou přímo produkuje dvojice Lhoták–Vrána coby skupina „Žhaví bouráci“, nebo zaznívají hity Elvise Aarona Presleyho či Bobbyho McFerrina podkreslující probíhající děj. Kostýmy Veroniky Jílkové se nikterak neliší od našeho běžného oblečení, jen čert v černém tílku a kalhotách kulhá po scéně v různých botách, klasické čertovské kopyto nahradila vysoká černá „kanada“.
Inscenace obsahuje i interaktivní prvky, kdy herci přímo „vtahují“ diváky do hry i na scénu. Také improvizace má v představení své pevné místo. Plánovaná, i ta bezděčná. Když se z portálu nečekaně ozval zvuk padajících a rozbíjejících se předmětů, Magdalena Vokáčová v roli staré Klářiny matky pohotově pomalým rozklepaným hlasem netečně konstatovala „ten kocour toho rozbije“ a dál pokračovala ve své replice, čímž se jí podařilo nejen pobavit publikum, které má tyto neplánované momenty rádo, ale „odbourala“ i své kolegy. Uvolňující smích zněl sálem často stejně jako šepotavé „výkřiky“ – „tak to je přesný…“, „to je celý táta…“. Konstatování „na to si hraju já“ slyšet nebylo, nicméně věřím, že v hlavách diváků se i tato věta objevovala.
Inscenace Úvod do neštěstí přináší inspirativní a osvěžující divadlo. V uspěchané době plné informací „útočících“ v klipové formě a svižném tempu na naši pozornost má naštěstí i divadlo stále své místo a význam. Otázka úlohy divadla v současné společnosti, zmíněná v úvodním odstavci, má pro mne tedy jednoduchou odpověď – divadlo zůstává navzdory všemu nezastupitelné. Dokáže (mimo jiné) podat vážné téma v rouše grotesky, umí přivést vtipnou a nevtíravou formou bez imperativů k výrazné korekci našich postojů a tím i ke změně našeho života, k jeho „zkvalitnění“. Při odchodu z divadla mi v hlavě stále a neodbytně zněl nápěv závěrečné písně představení Don’t Worry, Be Happy i jasné, k akci vybízející, poselství – „každý svého štěstí strůjce…“.
