3. prosince 2021

Zlatá šedesátá v brněnské Redutě I.

Za poněkud ironickým názvem Zlatá šedesátá, ukrývají režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková deníky Pavla Juráčka, osobnosti československé filmové nové vlny, převedené na jeviště. O dramatizaci tu přitom nemůže být řeč, protože Zlatá šedesátá v Redutě jsou všechno možné, jen ne dramatická, herci odříkávají text, ale nehrají postavy a děj se pohybuje dopředu, jenže ne skrz situace. Všechno, o co jde, je text.

Tato recenze se od ostatních trochu liší. Není totiž jedna, jsou dvě na jedno téma. Brigita Zemen a Jitka Neureuterová zhlédly dvě reprízy jedné inscenace – v Brně a v Praze. Jejich postřehy, dojmy a hodnocení vám nyní přinášíme.

Tak Zlatá šedesátá, až oči přecházejí

5 x Juráček

Juráčkovy deníky z let 1959-1974 jsou na jeviště brněnské Reduty převáděny v útržcích, chronologicky tak, jak šly jednotlivé dny za sebou. Úzkosti a pramalé naděje, u kterých začínáme se přes zkušenosti a normalizaci dostávají až k depresím a beznaději, která čeká na konci. Zlatá a bezstarostná šedesátá léta jako vystřižená z učebnice nedávné historie. Příběhem jednoho rozháraného lidského osudu diváky provází hned pět Juráčků (z nichž dva hrají ženy), vzájemně na sebe navazující, doplňující se a jen zcela výjimečně na sebe i reagující. A tito promlouvají útržky z deníků Pavla Juráčka, citovaných doslova, zachycujících všechnu náladu doby a nejrůznější okamžiky Juráčkovy tvorby, partnerského, politického i intimního života, zkrátka všechny okamžiky, které považoval za natolik niterné, či důležité, že si zasloužily napsat na papír.

To co Mikulášek společně s herci předvádí, se od klasické činohry na hony vzdaluje. Důraz je zde kladen, jak už bylo řečeno, na děj a smysl obsažený v textu a ve slovech, ale také na obraz. Mikulášek nedává hercům postavy, aby společně vytvářely situace, dává jim ale obrovské množství rekvizit. Jednotlivé scény se tak stávají vizuálními kolážemi na mnoho témat. Popsané papíry, protézy nohou, gramofonové desky, malí dřevění panáčkové, to všechno představuje svět Pavla Juráčka a pomáhá představení spět ke konci. Co je řečeno je také zobrazeno. Situace nespějí jedna k druhé, ale spíš se nahodile objevují a samovolně pomalu postupují k nevyhnutelné zkáze.

Není všechno zlato co se …

Přestože Juráčkova šedesátá léta podle Mikuláška jsou všechno, jen ne zlatá, nesklouzl inscenační tým k nevkusnému principiálnímu plivání na minulý režim. Naopak vše je zobrazeno jako logická příčina nebo důsledek, v klidu a bez hysterie, v projekcích navíc doplněné o cynický humor, tolik vlastní všem “redutovským” inscenacím, takže kontrast postavy Pavla Juráčka a okolní reality působí ve výsledku daleko tíživěji a naléhavěji. Minimalistická scéna upálení Palacha, práce s přechody a skvělé, vyrovnané a ne-monotónní výkony herců dělají ze Zlatých šedesátých jednu z nejlepších inscenací režiséra Mikuláška i Reduty jako takové.

Silnou a důležitou vizuální složku inscenace doplňuje scéna Marka Cpina, sestávající z kdysi okázalých zdí a (již tradičního) lustru, nyní oprýskaných, zašlých a z poloviny oloupaných a špinavých. Vzadu na scéně jsou dveře, za kterými se promítá, rám obrazu a pár židlí. Všichni Juráčkové jsou oblečení do tmavých kalhot, světlé košile a tmavého saka, které se často stává rekvizitou. Kdybyste mohli nahlédnout do Juráčkovy duše, pravděpodobně by se v mnohém nelišila od pokoje, který pro něj připravili v Redutě.

… a všichni za jednoho

Juráčků, stejně jako Kafků ve Špinarově inscenaci Kabaret Kafka, je pět. Ztvárňují je Josef Polášek, Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Gabriela Mikulková a Petra Bučková a každý z nich představuje trošku jinou stránku autorovy osobnosti. Hájek je Juráčkovi asi fyzicky nejpodobnější a jeho Juráček je nejblíž “normálním” stavům autora, jeho roztěkanosti, sklíčenosti, křehkosti a nejistoty. Vyorálek, naproti tomu, je Juráčkem nejčastěji v záchvatech vzteku či milostných vzplanutích a Polášek v absurdních situacích ironie a nadsázky. Obě dámy jsou pak spíše fragmenty Pavla Juráčka, dokreslující celkový obraz jedné osobnosti.

Zlatá šedesátá jsou jedinečnou inscenací, pomyslnou (zlatou) tečkou za osobitou dramaturgií brněnského divadla Reduta, kterou jde jen těžko nějak výstižněji popsat. Ukazuje, kam by mohlo směřovat české divadlo, aby se přiblížilo trendu západních scén, zejména pak našich německy mluvících sousedů. A především nabízí vizuální i slovní obrazy, které společně dávají nahlédnout do atmosféry a doby 60. let kolem osobnosti Pavla Juráčka, k čemuž přispívá zanechání textu přesně v těch frázích a spojeních, jaké autor sám používá ve svých denících. Zlatá šedesátá je z mnoha výše zmíněných důvodů, téměř povinností navštívit. Třeba už proto, že by po nich měla v příští sezóně následovat “Šedá sedmdesátá” a “Umakartová osmdesátá”. Tak abyste byli v obraze.

Není žádným tajemstvím, že tvůrčí tým Štědroň, Viceníková, Mikulášek odcházejí z brněnské Reduty a od sezóny 2013/2014 se zabydlí v pražském Divadle Na zábradlí, kde budou velmi pravděpodobně tematicky pokračovat v cílené, moderní a progresivní dramaturgii, která udělala z Reduty nejzajímavější brněnskou scénu posledních let. Že si Zábradlí polepší, je skoro jisté. Daleko víc mě ale trápí otázka, co bude s Redutou? Navíc ve světle skutečnosti, že Národní divadlo Brno je už delší dobu bez ředitele a obě činoherní scény by tak teoreticky mohly do nové sezóny vstoupit pouze s provizorním vedením a bez jasné koncepce. Dramaturgická pestrost, progresivnost repertoáru a osobitý umělecký rukopis režisérských osobností, které Štědroň a Viceníková do Reduty přilákali, to vše bude zanedlouho zapomenuto, pokud se nepodaří nějak (byť třeba jinak) navázat, což by byla pro brněnské divadlo velmi bolestná ztráta. No ale nechme se, snad příjemně, překvapit. Ostatně poslední premiéra sezóny v Redutě, stále ještě pod současným vedením, autorská hra Dory Viceníkové a Jana Mikuláška, pod názvem Gurmáni, je naplánovaná na 6. června, takže se diváci mají ještě alespoň jednou na co těšit.

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.