3. prosince 2021

Zlatá šedesátá v brněnské Redutě II.

Po velmi zdařilé adaptaci korespondence Voskovce a Wericha přichází tandem Dora Viceníková (dramaturgie) a Jan Mikulášek (režie) opět s adaptací, a to dalšího skvostu české literatury, deníku Pavla Juráčka, dramaturga a režiséra nové vlny v československém filmu. Jedná se o projekt, zapadající do dlouhodobějšího zamýšleného cyklu, který slíbil v programu k výběrovému řízení na Divadlo Na zábradlí realizovat umělecký šéf Petr Štědroň.

Tato recenze se od ostatních trochu liší. Není totiž jedna, jsou dvě na jedno téma. Brigita Zemen a Jitka Neureuterová zhlédly dvě reprízy jedné inscenace – v Brně a v Praze. Jejich postřehy, dojmy a hodnocení vám nyní přinášíme.

“Zlatá šedesátá”?

Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Pavel Juráček (záznam z 16. srpna 1964; použito jako motto inscenace)

Název inscenace není náhodný, nese v sobě ironii i obdiv inscenátorů k této epoše a částečně předznamenává dramaturgicko-režijní přístup k tématu. Už z povahy Juráčkova textu (jen publikovaný Deník má 1077 stran a to jde pouze o výběr z let 1959-1974) vyplývá, že Viceníková stála opět před nelehkým úkolem dostat tento silně inkoherentní text do smysluplného tvaru. Velmi niterné introspekce jsou totiž v textu doprovázeny historkami ze života Juráčkových přátel a obsahují též popis soudobé kultury (někdy s až velmi intimními detaily). Tak, jak je to v deníku obvyklé. To, co se však Viceníkové podařilo vytěžit z  korespondence V+W už nedokázala zopakovat zde. U takovéto obsáhlé materie je nejvýznamnější dramaturgický výběr. Nelze ve vymezených cca 100 minutách říci (a předvést) vše, co tento opus magnum Pavla Juráčka obsahuje, o což se však Viceníková ostrými střihy pokusila. Akcentací jednoho či dvou motivů by možná vznikl kompaktnější tvar, který by měl jistě větší účinek na recipienta než tento zvláštní digest. Druhý inscenační problém vidím v režijní složce. Mikulášek nerespektuje obsah autorova sdělení a svévolně (až významově antagonisticky) tlačí herce do výrazových poloh a prostředků, které jim i textu škodí. Připadá mi, že Mikuláškova režijní metoda často odpovídá stylu „co bychom tu ještě tak mohli gesticky či mimicky předvést“.

Inscenátoři rozdělili hlavní a jedinou roli samotného autora mezi pět herců (dvě ženy – Gabriela Mikulková, Petra Bučková a tři muže – Josef Polášek, Jiří Vyorálek a Jan Hájek), kteří s nestejným výsledkem zkusili recipientům zhmotnit rozervanou duši tohoto umělce. Snaha o ironizaci textu a osobnosti zde vyšla jako medvědí služba pro herce i samotný text. Mikulášek důsledně nerespektuje obsah slov a antagonisticky je staví proti práci herce. Nejlépe z pětice vyšel Jiří Vyorálek, který byl na jevišti nejméně křečovitý, extatický a svým úsporným projevem (který působí, jako by šel až proti režijnímu úmyslu) dokázal bez výraznějších vnějších efektů přiblížit křehkost, zranitelnost a tragiku života Pavla Juráčka, a přitom nesklouzl do patetického deklamování. Bohužel, to se nepodařilo především Janu Hájkovi, který svou mimiku a gestiku hnal až na únosnou expresivní mez. Například během písně Marty Kubišové Mama, kdy na playback (zpěv Marta Kubišová) předvádí škleby a „vrtění“ se stylem pubertálního chlapce, který chce rodičům předvést, že jej puštěná hudba silně znechucuje. Dalším příkladem nerespektování autora je ztvárnění textu, který psal Juráček v době narození dcery Judity o tom, že se bojí, co se stane, až se dozví, co je její otec „zač“(sic!). Ten je předveden skřeky a svlékáním Josefa Poláška, které spíše než soucit a lítost vzbuzuje znechucení.

Scéna (Marek Cpin) vychází (podobně jako v případě Korespondence V+W , kde na výpravě spolupracoval se Svatoplukem Sládečkem – pozn. red.) přímo z textu, ve kterém se Juráček vyznává z fascinace, ale zároveň strachu ze starých, rozpadajících se budov (je to též jeden z motivů, které ve svých filmech akcentuje). Cpin si pomáhá na bočních stranách scény úzkými kulisami (patrně inspirace barokním divadlem), které však nejsou v pojízdných rámech a směrem od jeviště ji nezužují, pouze dodávají pocit prostornosti. Kostýmy a rekvizity jsou plně funkční, napomáhají postavě a ději. Kostýmem jsou šedé, černé či zelené sako a kalhoty, jednobarevná košile (nejčastější barvou byla bílá) s kravatou a stylizované líčení (nabílené obličeje). Světla na sebe nestrhávají pozornost a slouží inscenaci.

Je nutno vyzdvihnout kvalitní dramaturgické nápady, se kterými Reduta (Viceníková-Štědroň) do českého divadla přispívá, ale škoda, že se v případě Zlatých šedesátých inscenátoři dokumentem Klíč k určování trpaslíků vzdáleně inspirovali pouze ve hře s vinylovými deskami, které se objevilo v inscenaci i v dokumentu, byť nevychází (ani nepřímo) z textu. Tento o polovinu kratší výběr je reprezentativnější esencí nejen Juráčkova Deníku, ale i šedesátých let, než mnohem ambicióznější inscenace, ve které jsme se pořádně nedozvěděli nic ani o Juráčkovi, ani o šedesátých letech. Škoda. Chtělo by se citovat přímo Pavla Juráčka: „Sliboval jsem veledílo, smolím mrzáčka.“(Deník, s. 441).

Psáno ze zájezdové reprízy ve Švandově divadle na Smíchově

Narozena roku 1985 v Praze. Katedru divadelní vědy Univerzity Karlovy v Praze absolvovala v roce 2012. Specializuje se především na české činoherní divadlo 20. a 21. století a osobnost herce Václava Vosky. Mezi její koníčky patří divadlo, četba, poslech mluveného slova a její kocour Arbenin.

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.