O divadle

Autoři se premiéry nedočkali, muzikál Antoinetta, královna Francie se však stal jejich dobrou posmrtnou vizitkou. Libreto Jiřího Hubače a lyrické texty písní Pavla Vrby obdařil účelnou a nápaditou hudbou Jiří Škorpík a režisér Radek Balaš postavil kompaktní živou inscenaci, jež v původní muzikálové produkci představuje velmi dobrou kvalitu.

Bob Wilson, kultovní americký režisér, scénograf, vizionář a reformátor postmoderního divadla, není pražskému publiku neznámý. Diváci mají v čerstvé paměti jeho režie Káti Kabanové a Věci Makropulos v Národním divadle. Proto zřejmě nikoho nepřekvapí fakt, že nejnovější Wilsonova inscenace s názvem 1914 je divadlem výsostně vizuálním. Text a dramaturgie u něj hrály vždy spíše podružnou roli. Zajímá ho hudba, pohyb, lidské tělo, vesmír a filozofie bytí vůbec.

Předlohou pro novou inscenaci pražského Studia hrdinů se stala novela Krev Wälsungů od nositele Nobelovy ceny za literaturu – Thomase Manna. Dílo v době svého vzniku, tedy na začátku 20. století vyvolalo takové kontroverze, že se dočkalo publikace až po patnácti letech. Dnešní otrlé publikum ovšem snese leccos a to, co před sto lety vedlo k pobouření, dnes vede k filosofickému zamyšlení nad člověkem, jeho vztahem ke společnosti a k sobě samému.

Zvykli jsme si na to, že Divadlo v Řeznické umí pro své diváky připravit pozoruhodné tituly a poutavé inscenace. Od tohoto svého kurzu se divadlo neodchýlilo ani uvedením cenami ověnčené hry Johna Logana Červená. Komorní příběh dvou malířů a jejich hovorů nejen o tom z „nejtišších“ druhů umění – výtvarném, harmonicky oživuje umění dramatické umocněné působivým uměním hudebním. Symbióza všech složek podílejících se na výsledné podobě inscenace nabízí divákům skutečně silný zážitek.

Jedním z cílů O divadle.cz je připomínání velkých osobností českého divadla. Loni na podzim jsme si připoměli půlkulaté výročí narození pozoruhodného a jedinečného herce Václava Vosky (1918-1982). V mládí byl řazen svou vizáží do úzkého hereckého typu „dandyů“ či „floutků“. Tvrdou prací na sobě samém (práce na roli nikdy nekončila premiérou, neustále hledal adekvátnější výrazové prostředky) se však z něj stal výrazný představitel civilního herectví v českém divadle druhé poloviny dvacátého století.

Nejnovější premiérou Divadla Aqualung je razantní úprava Stockerova románu Hrabě Dracula, uváděného pod názvem Dracula reloaded. Nejde o klasickou divadelní adaptaci, ale o inspiraci některými motivy z románu.

Skromnost a upřímnost, s jakou Patrik Děrgel hovoří o svých dosavadních hereckých i životních úspěších a zkušenostech, není příliš běžná a o to víc potěší. Má vytříbený a specifický smysl pro humor, který se nebojí namířit ani proti sobě. Jeho domácí scénou je Švandovo divadlo v Praze, kde působí již třetí sezónu, mimo to účinkuje v inscenacích společnosti Masopust nebo Hudebním divadle Karlín. To, jak výraznou hereckou osobností je, potvrzuje i získání Ceny Alfréda Radoka v kategorii Talent roku 2013.

Osvobozené divadlo Semafor? Proč zvolil Jiří Suchý pro své „leporelo o 22 obrazech“ tento titul? V novém programu věnovaném nedožitým devadesátým narozeninám Suchého prvního a zásadního souputníka Jiřího Šlitra  (14. 2. 1924 – 26. 12. 1969) se jeho Semafor hlásí k Osvobozenému divadlu jako ke vzoru, lásce, inspiraci, impulsu, který přímo podnítil odhodlání kdysi amatérské dvojice založit divadlo, v němž by se mohly hrát hudební komedie vzešlé z jejich textařsko-skladatelské spolupráce. Psal se rok 1959 a vzniklo divadlo Semafor.

Jako svou stou inscenaci uvedl Divadelní spolek Kašpar text současného irského dramatika Marka O´Rowea (*1970) Terminus v režii Marka Němce. Jedná se o tři monology – dvou žen (starší je dobrovolnická sociální pracovnice; mladší neuvádí zaměstnání) a jednoho mladého muže (ani u něj se zaměstnání nedozvíme). V nich se básnickou formou (text je v originále psán stylem hiphopu, o což se český překlad také snažil) dozvídáme osudy našich hrdinů, které nakonec mají víc společného, než se na první pohled zdá.

Diana Šoltýsová patří bezesporu k nejvýraznějším divadelním herečkám své generace. Nechybí jí energie, temperament, je přímá, spontánní a má smysl pro humor. To jsou vlastnosti, které mohou “přežití” v divadelním světě usnadnit, ale někdy také zkomplikovat. Diana nevypadá, že by jí to nějak trápilo, i když s tím má jistě své zkušenosti. Hraje s velkou chutí a je radost se na ni dívat. Snad i díky tomu nemá o práci nouzi. Pokud patříte k pravidelným návštěvníkům pražských divadel, jistě jste se s ní už setkali v některé z jejích rozmanitých rolí.

Po první, celkem rozpačité (kolísavá kvalita inscenací, nedodržení dramaturgického plánu ani ve změněné podobě) sezoně v novém působišti přichází COMPANY.cz s inscenací, jejíž text je považován za jeden z nejklasičtějších v české dramatice, Maryšou bratří Mrštíků, tentokrát v režii Jana Novotného.

Režisér Daniel Špinar si za deset let své profesionální kariéry vytvořil velice osobitý a lehce rozpoznatelný rukopis. Sám se netají tím, že některé postupy prostě na divadle rád používá, i když se třeba i opakuje. Zatím ale sklízí jeden úspěch za druhým, ohlasy na jeho tvorbu nešetří superlativy a skloňují především jeho originální smysl pro humor, technickou preciznost, logickou promyšlenost situací a zajímavou výtvarnou stylizaci. Jeho Hamlet ve Švandově divadle je přesně takový.

Slova „splníme i nemožné“ jsou z textu písně „U čtrnácti pomocníků“, která je součástí inscenace Rozmarné léto. Myslím si, že by to mohl být i leitmotiv celého „kašpařího“ počínání, protože setkat se a hovořit s Jakubem Špalkem je, jako byste narazili na výkonnou elektrárnu. Principál Divadelního spolku Kašpar působí nepřístupně, ale pod touto maskou se skrývá nadšenec (až bych použila slovo fanatik) do divadla. Pakliže vypráví, co se svým spolkem chystá nebo co zrovna nazkoušeli, rozzáří se mu jinak unavené oči a svým entusiasmem nakazí všechny okolo. Díky tomuto zapálení také dostal Divadelní spolek Kašpar až tam, kde je. Mezi kvalitní pražská divadla, u kterých divák ví, že jakýmkoliv výběrem z repertoáru neudělá chybu.

Zakladatelem a vůdčí osobností Divadelního spolku Kašpar je Jakub Špalek. Díky rodinným dispozicím – oba rodiče pracovali ve sportovním odvětví – se Jakub věnoval sportu. Od pěti let hrál hokej a o divadelní dráze neuvažoval. Špalkovo první profesionální setkání s divadlem zařídila banální náhoda, kdy mu v deseti letech při cestě na trénink ujel autobus a vedle zastávky stálo Divadlo na Provázku…

Po šestačtyřiceti letech se Divadlo na Vinohradech rozhodlo vrátit ke svému „rodinnému stříbru“, Pirandellově Jindřichu IV., tentokrát v novém překladu Vladimíra Mikeše. Návraty k legendám bývají ošidné. Inscenátoři stojí před rozhodnutím, zda pietně oživit dávno již zderniérovanou inscenaci, či se na ni podívají „nově“. Ale nejhorší variantou je varianta poslední, programové vymezení proti ní a experimentování s obsahem i formou.