O divadle

Protože divadlo není jen činohra, řekli jsme si, že splníme svůj dluh vůči loutkovému divadlu a připravíme pro vás rozhovor s mladým a progresivním principálem občanského sdružení Toy Machine, Tomášem Běhalem. Tomáš patří mezi mladé absolventy Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (absol. 2012). Jeho vedoucím ročníku byl docent Marek Bečka z Buchet a loutek a „buchťácká“ poetika je na inscenacích Toy Machine znát. O loutkovém řemesle, Marku Bečkovi a především o jeho vlastní práci jsem si s Tomášem Běhalem povídala před představením na festivalu Letní Letná.

U vzniku rozhovoru s Jiřím Suchým z Tábora se skvěle bavíte, při jeho přepisu velmi trápíte. Jirka je jedním z nemnoha lidí, kteří umí říkat “velká slova” s lehkostí a bez patosu. Snad proto, že ví o čem mluví. Ale dostaňte to “na papír”! Divadlem tento mladý herec žije polovinu svého dosavadního života a přestat s tím určitě nehodlá. Což je dobře.

Dva vynikající herci (Richard Krajčo a David Švehlík) a jeden kriminální příběh jsou zárukou divácky úspěšné produkce. Zejména v součinnosti s prostředím letní scény Ungeltu na kouzelném Novém světě a rozvernou náladou prázdninových diváků. Snahu o filosofickou hloubku nebo vyšší umělecké ambice bychom asi v inscenaci Deštivých dnů hledali marně, minimalistická režie Janusze Klimszy je celkem pochopitelně postavena na hercích. Jejich tvůrčí nasazení a talent ovšem stačí k tomu, aby divák odcházel umělecky naplněn.

Koprodukce bývá sice častěji filmovou záležitostí, ale když se dostane do divadla, je to podstatně zajímavější. Takovým koprodukčním projektem je původní autorská inscenace Simony Petrů a Kamily Polívkové – Mileniny recepty, která měla premiéru na začátku letošní sezóny ve Studiu hrdinů v Praze a v brněnském Kabinetu múz.

„Divadlo je zvláštní organismus. Je citlivý na sílu vize osobnosti v čele. Je-li ta síla, divadlo se může vypnout k netušeným výkonům. Není-li, stane se to, co je pro umělce úplně nejhorší. Ztratí sebevědomí.“ Herečka české první scény Eva Salzmannová vystihla přesně situaci svého mateřského divadla a pocity, s nimiž se s kolegy o prázdninách v Národním divadle potýkali.

Když děláte rozhovor s Kamilou Polívkovou, zcela automaticky vás napadne alespoň jedna otázka, vztahující se k jejímu otci. Jenže tato scénografka a režisérka Studia Hrdinů je mnohem zajímavější jako Kamila, než jako Polívková. Mluví podobně jako pracuje – tiše, chytře a s nadšením. Probraly jsme režii i scénografii, Studio Hrdinů i Komedii a i na toho tátu nakonec vlastně tak trochu došlo…

O muzikálovém fenoménu autora Jonathana Larsona jménem Rent toho bylo už řečeno a napsáno mnoho. Byl označen za jeden z deseti nejlepších muzikálů všech dob, je devátým nejdéle hraným muzikálem na Broadwayi, přepsal dějiny tohoto žánru… Něco jsou fakta, něco dojmy, v každém případě existuje mnoho důvodů se mu věnovat v rubrice Téma. Po sedmnácti letech od americké premiéry se Rent poprvé hraje v Česku, což už je opravdu pádný důvod ke psaní. Naším zasvěceným průvodcem tímto tématem je Ondřej Doubrava, dramaturg pražského nastudování, které mělo premiéru 8. srpna.

Lukáš Pečenka má na svůj nikterak vysoký věk poměrně bohaté divadelní zkušenosti. Hraje v Divadle Na Fidlovačce od jeho znovuotevření, byl zakládajícím členem pohybového divadla Veselé skoky, hostuje a teď zkouší muzikál v angličtině. Na jevišti z něj vyzařuje energie, nadhled a hravost a v civilu člověka už při prvním setkání napadne, že tenhle kluk „to má v hlavě srovnané“.

Loňská premiéra Zkrocení zlé ženy v režii Daniela Špinara dokázala, že Letní shakespearovské slavnosti nejsou jen záležitostí velkých režijních jmen, ale že se, díkybohu, vydávají i novou a odvážnější cestou. Potvrdila to i letošní zahajující premiéra Snu noci svatojánské, režijního dua SKUTR, která by se nejvýstižněji dala popsat pouhým jedním slovem – letní. Ovšem v každém ohledu.

Vyšehradské představení Hvězda se odehrává víceméně podle očekávaní. Kdo má rád Evu Holubovou se vším, co k ní neodmyslitelně patří, si rozhodně přijde na své. Kdo ji „nemusí“, ten se stejně na Vyšehrad nepohrne.

S příchodem letošního léta má za sebou Studio Hrdinů první divadelní sezónu. A za pouhý rok dokázalo, že je scénou, která si určitě zaslouží nemalou pozornost. Umělecký soubor ve složení režisérů, dramaturgů a výtvarníků Kamily Polívkové, Kathariny Schmitt, Jana Horáka a Michala Pěchoučky si klade za cíl vytvořit dramaturgii syntetizující nejrůznější časové, žánrové i tematické formy a současně se snaží vytvořit jedinečný divadelní jazyk. Mimo to se do budoucna také nebude bránit spolupráci se současnými českými i zahraničními  divadelníky s osobitým rukopisem a tendencí k současnému divadlu. Což zní, na české divadelní scéně, velmi nadějně.

Po mediálním humbuku kolem nového provozovatele Divadla Komedie na období 2012 až 2016 bude nejlepší, když si ve zkratce shrneme, jak k novému provozovateli vůbec došlo. Vše rozpoutal dopis Dušana Davida Pařízka, jednatele Pražského komorního divadla, doručený Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen MHMP) dne 29. dubna 2011, ve kterém ukončil činnost svého subjektu v prostorách Divadla Komedie. Důvodů k ukončení činnosti měl Pařízek několik, ale nejzávažnějším byla finanční nestabilita, ve které se kvůli magistrátní grantové politice divadlo pohybovalo…

Na podzim roku 2011 vyhrálo Divadlo Company.cz konkurz na pronájem Divadla Komedie. Výběr komise pražského magistrátu vyvolal v odborných kruzích pozdvižení. O tom, jak se Company.cz nastupovalo do nového prostoru po vynikající éře Pražského komorního divadla, proběhlé sezóně a o divadle vůbec jsem si povídala s Janem Novotným, uměleckým šéfem (a členem umělecké rady) Divadla Company.cz.

Královéhradecká verze dojemné grotesky Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho má pádný argument, jenž smete případné a jistě i oprávněné výtky: Jiřího Zapletala v titulní roli.

Za poněkud ironickým názvem Zlatá šedesátá, ukrývají režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková deníky Pavla Juráčka, osobnosti československé filmové nové vlny, převedené na jeviště. O dramatizaci tu přitom nemůže být řeč, protože Zlatá šedesátá v Redutě jsou všechno možné, jen ne dramatická, herci odříkávají text, ale nehrají postavy a děj se pohybuje dopředu, jenže ne skrz situace. Všechno, o co jde, je text.