3, 2, 1… start!

 Verím, či dúfam, v ľahkosť bytia. Ale túto schopnosť mám teraz čiastočne ochrnutú.

Pavla Dostálová v červnu 2012 – při absolutoriu herectví na DAMU a před prvním začátkem prvního ročníku režie tamtéž.

Nejvíc inspirace asi nacházím v lidech. Baví mě je pozorovat, na ulici, v tramvaji, v čekárně u doktora. Určitě mě inspirují lidé, kteří mi jsou blízcí, které mám často kolem sebe.

Chtěla jsem se prostě nějak navrátit k tvoření, které bylo tak snadné, když jsem byla malá.

Václav Šanda v roce 2012, tři dny před absolutoriem DAMU…

Záhy se ukázalo, že obsah našeho studia bude mnohem širší a půjde daleko za hranice mých představ o tom, co je divadlo. Takže očekávání byla v pozitivním smyslu rozmetána.

Právě o změnu vnímání divadla a o to, že se nemusí vždy „chápat“, podle mě alternativnímu divadlu jde. Když mi někdo po představení řekne, že se si to užil, ale že to vlastně nepochopil, tak mu odpovídám že to je v pořádku.

A jednoznačně z improvizace pochází moje přemýšlení skrz jednání. V improvizaci, když jste hození do situace, není čas přemýšlet, ale je čas jednat. Myslím, že je to vlastně perfektní prostředek, jak se naučit „hrát postavy“.

Stipendijní Akademie MenART otevírá přihlášky pro mladé talenty a jejich učitele

V celé mé rodině není a nebyl žádný umělec z povolání. Většina se celý život věnuje exaktním vědám, ať už ze zájmu, nebo z absence jiných možností v době rudých hvězd. Nevidí v tom, co dělám, řádné zaměstnání a já jim rozumím, ale nemohu říct, že bych neměl jejich podporu.

Možnost hrát open air Romea pro hromadu lidí po celý republice, přejíždět dodávkou po rozpálených srpnových okreskách a ráno se koupat v nejrůznějších vodních plochách je snem každého mladého kluka. Aspoň myslím. (…) V poslední fázi zkoušení jsem ve škole spal a ve spánku pak ztrácel přehled o tom, kde je hranice mezi mnou a Josefem.

„Někteří z nás mají možnost žádat o osobní granty, jiní ji nemají, a to bohužel zrovna ti, kteří by finanční pomoc potřebovali nejvíce: rodiny s malými dětmi – matky a otcové, pobírající od státu symbolický rodičovský příspěvek. Stát tuto nespravedlnost ani po mnoha výzvách z kulturní obce nenapravil, tak je to opět na nás.“

Ofélie si mě získala tím, jak moc jsem jí rozuměla. Konkrétně v tom období, ve kterém jsem se zrovna nacházela. Byla to tehdy role tak trochu na míru. Tak jsme si k sobě našly cestu.

Empatie. A říká to i moje mamka. A mamky maj` vždycky pravdu! I když jí nemaj`, tak ji maj`. Jestli si jako rozumíme.

Skoro nikomu jsem o přijímacích zkouškách neřekla. Chtěla jsem se vyhnout všem podporujícím hláškám a taky větě: „Když to nevyjde, my tě budeme mít stejně rádi.“