3, 2, 1… start!

Festival se bude konat poprvé po třech letech, v netradičním termínu. Namísto tradičního ukončení letního semestru bude letos zahajovat nový akademický rok.

Můj nástroj je trochu podivný a na každém koncertu sklízí pobavené pohledy. Je to nástroj, kerému se v rámci tělesa Safari Jazz říká prostě noha. Je to plastová noha z figurýny, na kterou je naražený nátrubek. Taky k ní mám paličky. Takže se noha čas od času stává nejen dechovým, ale i perkusivním nástrojem.

Cítila jsem, že na sobě musím pracovat. Ale měla jsem vnitřní radost, když se to povedlo, když ta repríza skončila a já se neanalyzovala, protože jsem v tom momentu byla, byla v postavě (ne-já) – a to všechno bylo výjimečné. Těžké a krásné zároveň.

V lezeckém světě je to trochu klišé, ale jednou bych chtěl vylézt na El Capitan. / Myslím si, že mám schopnost nebo možná touhu propojovat všechno co znám. Odmaturoval jsem z matematiky a deskriptivní geometrie. Fyzika a technologie mě vždycky fascinovaly. A tenhle zájem se teď snažím přenést do své práce, konkrétně do projektu Luminofor.

Teď jsem připravil pro Národní divadlo Linka: Makropulos, což je interaktivní procházka Prahou s divákem po telefonu a je založená na Věci Makropulos od Karla Čapka. To bylo pro mě úplně něco nového.

A když se tohle všechno děje – covid, totální nekompetence vlády, ukončení bakaláře, nemožnost se setkávat, potažmo zkoušet, úmrtí kolem mne, nová práce, která mne uživí a má velký společenský přesah, už druhé stěhování s přítelkyní, autoškola, svatby – prostě je toho tolik, co se stalo za ten rok. Co bude za pět let?

Myslím, že je fajn, že jsem docela veselý kluk. Také mívám nad věcmi nadhled – minimálně teda nad těmi na divadle. Snažím se být stále veselý a přinášet dobrou energii do tvůrčího procesu.

 Verím, či dúfam, v ľahkosť bytia. Ale túto schopnosť mám teraz čiastočne ochrnutú.

Pavla Dostálová v červnu 2012 – při absolutoriu herectví na DAMU a před prvním začátkem prvního ročníku režie tamtéž.

Nejvíc inspirace asi nacházím v lidech. Baví mě je pozorovat, na ulici, v tramvaji, v čekárně u doktora. Určitě mě inspirují lidé, kteří mi jsou blízcí, které mám často kolem sebe.

Chtěla jsem se prostě nějak navrátit k tvoření, které bylo tak snadné, když jsem byla malá.

Václav Šanda v roce 2012, tři dny před absolutoriem DAMU…

Záhy se ukázalo, že obsah našeho studia bude mnohem širší a půjde daleko za hranice mých představ o tom, co je divadlo. Takže očekávání byla v pozitivním smyslu rozmetána.

Právě o změnu vnímání divadla a o to, že se nemusí vždy „chápat“, podle mě alternativnímu divadlu jde. Když mi někdo po představení řekne, že se si to užil, ale že to vlastně nepochopil, tak mu odpovídám že to je v pořádku.

A jednoznačně z improvizace pochází moje přemýšlení skrz jednání. V improvizaci, když jste hození do situace, není čas přemýšlet, ale je čas jednat. Myslím, že je to vlastně perfektní prostředek, jak se naučit „hrát postavy“.