O divadle

Legenda o nejlepším pianistovi, jehož oceány viděly. Narodil se, vyrostl a prožil život na palubě dopravní lodi Virginian. Novecento (1900), divadelní hra italského spisovatele a dramatika Alessandra Baricca, se dočkala několika zpracování, včetně filmového. Od ledna uvádějí fantastický příběh božského pianisty na Malé scéně Městského divadla v Mladé Boleslavi.

Začátkem letošního března proběhl v Berlíně dvanáctý ročník festivalu nezávislého divadla 100 Grad Berlin Festival. Na scénách divadel Hebbel am uffer,  Sophiensaelen, Theaterdiscounter a Ballhaus Ost se ve čtyřech dnech odehrálo přes sto představení současného divadla, tance, videoinstalací, koncertů a performancí spojujících různé žánry včetně výtvarného umění. Rozsáhlý záběr festivalu dal prostor mladým umělcům nejen z Německa, ale z celého světa.

Divadelní adaptace slavných literárních děl se ne vždycky úplně vyvedou. Podivný případ se psem, dojemný příběh o hledání a nacházení v Městském divadle Kladno naštěstí patří k těm, nad nimiž divák s chutí žasne.

Daniela Špinara znám od svého nástupu na DAMU, tedy nějakých osm let. Znám ho jako (čím dál) staršího a zkušenějšího (bývalého) spolužáka a především kvalitního režiséra. Ne proto, že by jeho pohled na divadlo kdovíjak souzněl s mým, často je tomu právě naopak. Viděla jsem jeho inscenace, které mě chvilkově okouzlily, ale nezanechaly hlubší stopu, viděla jsem i takové, které mě coby diváka rozložily na prvočinitele a plakala jsem ještě v metru. A pak takové, s jejichž koncepcí a vyzněním nemůžu souhlasit. Přesto / právě proto mám k němu profesní úctu, ale to teď není důležité.

Nedávno vyšla kniha Renáty Novotné Jiřina Jirásková – Hvězdou z vlastní vůle, kterou lze s jistotou nazvat první reprezentativní knihou o Jiřině Jiráskové. Křest knihy proběhl 18. listopadu v restauraci MAT.

Konverzační komedie, černá groteska, hra plná krutosti, ale především naděje. Těmito slovy by se dala definovat divadelní hra Osiřelý západ irského dramatika, scenáristy a filmového režiséra Martina McDonagha. Vydejte se s námi do zapadlého Leenane, do domu bratrů Connorových, kteří se z duše nenávidí, a přesto bez sebe nemohou být.

Sezona 2013/14 byla v celém českém divadle plná změn. Také Roztoužená sezona – jak si ji Divadlo Petra Bezruče dle svého zvyku nazvalo – přinesla řadu novinek. Jednak plánovaných, jednak nečekaných. Mezi těmi prvními vyniká změna uměleckého šéfa, mezi druhými nelze přehlédnout jednak četná ocenění, jednak zprávy o odchodech některých herců. Z těch, kteří se o úspěchy souboru nejvíce zasloužili, odchází Tereza Vilišová (držitelka Ceny Thálie i Alfréda Radoka za výkon v inscenaci Můj romantický příběh, ověnčené navíc Cenou Marka Ravenhilla) a Tomáš Dastlík. Do příští sezony tak divadlo vpluje s novými posilami, o jejichž umělecké historii ani profilaci nelze zatím mnoho říci, protože byly dosud spjaty především se školními inscenacemi. Ať už jde o změny související se Štěpánem Páclem přímo či nepřímo, je zjevné, že se v DPB začíná něco dít.

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa, zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá, zda zatím neskončil váš nebezpečný věk. […] Tato slova by měl znát snad každý řádný maturant. Začíná jimi Sedmá elegie Jiřího Ortena. Právě tohoto geniálního českého básníka připomněl k jeho nedožitému 95. výročí narození Divadelní spolek Kašpar v předpremiéře 21. května sbírkou Elegie.

Kulaté výročí narození předního českého herce Ivana Trojana připomněla v uplynulých dnech snad všechna kulturní média. My v tomto směru nebudeme jiní, přesto na to půjdeme trochu jinak. Zaměříme se na Ivana Trojana „před Ivanem Trojanem“. Jinými slovy, chceme našim čtenářům přiblížit, jak se „fenomén Trojan“ rodil… 

říká Milan Kačmarčík. Tím více si cením toho, že svolil k rozhovoru, o který jsem ho požádala, protože má co říct. Ačkoli za něj jeho role mluví velmi zřetelně. On má ale co říct nejen jako herec či pedagog, ale především jako člověk, který není líný přemýšlet, svoje myšlenky dovede formulovat a nebojí se je sdělit, když je to potřeba, tak i nahlas… A hlavně – osud českého divadla mu není lhostejný.

V krásném prostředí Nejvyššího purkrabství na Pražském hradě začínají letošní Letní shakespearovské slavnosti. Tentokrát (24. června) premiérou hry Williama Shakespeara Mnoho povyku pro nic, kterou v překladu Martina Hilského nastudoval režisér Jiří Menzel.

Absolvent DAMU, činoherní režisér, který hostoval v několika českých divadlech a v současnosti zastává funkci uměleckého šéfa Městského divadla Mladá Boleslav. To je velmi okleštěná charakteristika divadelníka, jakým je Pavel Khek. Místo výše uvedených tří faktografických údajů bych si, s dovolením, vybrala tři slova, kterými se ho pokusím vystihnout: Poctivost, zaťatost a fascinace…

Autoři se premiéry nedočkali, muzikál Antoinetta, královna Francie se však stal jejich dobrou posmrtnou vizitkou. Libreto Jiřího Hubače a lyrické texty písní Pavla Vrby obdařil účelnou a nápaditou hudbou Jiří Škorpík a režisér Radek Balaš postavil kompaktní živou inscenaci, jež v původní muzikálové produkci představuje velmi dobrou kvalitu.

Bob Wilson, kultovní americký režisér, scénograf, vizionář a reformátor postmoderního divadla, není pražskému publiku neznámý. Diváci mají v čerstvé paměti jeho režie Káti Kabanové a Věci Makropulos v Národním divadle. Proto zřejmě nikoho nepřekvapí fakt, že nejnovější Wilsonova inscenace s názvem 1914 je divadlem výsostně vizuálním. Text a dramaturgie u něj hrály vždy spíše podružnou roli. Zajímá ho hudba, pohyb, lidské tělo, vesmír a filozofie bytí vůbec.

Předlohou pro novou inscenaci pražského Studia hrdinů se stala novela Krev Wälsungů od nositele Nobelovy ceny za literaturu – Thomase Manna. Dílo v době svého vzniku, tedy na začátku 20. století vyvolalo takové kontroverze, že se dočkalo publikace až po patnácti letech. Dnešní otrlé publikum ovšem snese leccos a to, co před sto lety vedlo k pobouření, dnes vede k filosofickému zamyšlení nad člověkem, jeho vztahem ke společnosti a k sobě samému.