O divadle

 Rozhovor s ředitelem Divadla na Fidlovačce Janem Koťátkem a režisérkou Kateřinou Duškovou o jejím jmenování na post uměleckého šéfa Fidlovačky.

Sen noci svatojánské na Fidlovačce – klasická činohra a nový cirkus Cirku La Putyka. Proč se rozhodli pro toto propojení a co tím chtějí divákovi sdělit, to už říkají tvůrci inscenace na videu:

František Filipovský – Louis de Funés. Vladimír Dlouhý – Tom Hanks. Jan Tříska a Jiří Krampol – Jean Paul Belmondo. Zlata Adamovská – Meryl Streep. Ti jsou pro mě nejvyšší třídou dabingu. Pak už je tedy jen logické, že o rozhovor o dabingu jsem požádala herečku, které se plným právem říká „česká Meryl Streep“.

První premiéra letošní divadelní sezony se v Divadle pod Palmovkou nesla ve znamení nejslavnějšího a nejkontroverznějšího svůdce všech dob, Dona Juana. A soudě podle reakcí prvních diváků, ťala do živého – dokonce tak, že se téměř setřela skutečnost, že je Molièrova hra o pokrytectví, lži a svobodě stará již bezmála 350 let.

Viktor Preiss oznámil s předstihem svůj odchod z Divadla na Vinohradech a spustila se kolem toho mela, jako kdybychom ho už nikdy neměli vidět naprosto nikde – anebo něco ještě mnohem horšího… Asi nejlépe to lakonicky okomentovala Mirka Spáčilová: Viktor Preiss končí jenom proto, že chce. Nuda. Viktor Preiss byl v Divadle na Vinohradech 33 let […]

Osm žen, osm příběhů, osm lidských životů. Dámská šatna Městského divadla v Mladé Boleslavi se rozhodla ponořit do očistné lázně ve hře Mikve, autorky Hadar Galron. Do poklidných vod ortodoxní židovské obce vpluje nová lázeňská. Šira je moderní žena, toužící do zkostnatělé mikve vpustit čerstvý vánek. Především se však chce spřátelit s návštěvnicemi očistné lázně, aby se s důvěrou vložily do jejích rukou. Šéfová Šošana jí však brání, nechce Širu zasvětit do tajemství ostatních žen. Šira se nevzdává, odhodlaně jde za pravdou, kterou snad nakonec objeví.

„Je slunovrat. V Edinburghu. Prší. Déšť padá a padá, jako by nikdy neměl přestat. Mimochodem, taky že nepřestane…“ Začíná takhle typická romantická komedie? Může a nemusí…, ale spíš ne. Taky že to není typická romantická komedie. Romantická je místy,  mnohem větší prostor v ní ale dostává ironie. Nicméně, komedie je to v každém případě.

Pět Irů s opravdu velkým, přesto však malým problémem, postižených irskou kletbou. Politicky nekorektní komedie o velikosti, na které nejprve záleží, ale nakonec vůbec ne. Irská kletba je novou inscenací pražského souboru Komorní činohra, kterou můžete zhlédnout v české premiéře v Divadelním klubu Troníček.

Následující střípky z uplynulé sezóny navazují na včerejší text v rubrice Mimochodem, kde se autorka mimo jiné pokouší zodpovědět otázku „Proč nepíše recenze“. A pak, zastávám skromný názor, že emoce k divadlu patří, a sice v obou částech divadelního prostoru…

Přírodní amfiteátr v západočeském městečku Lokti je místo s jedinečnou atmosférou a poněkud pohnutou historií. Na festivalu, který se tam koná od roku 2000 jsou cenné především dvě věci: Atmosféra, čímž nemám na mysli pouze prostředí, ale i přístup pořadatelského týmu, a také kontinuita. Jestli je tu něco skutečnou tradicí, tak je to nenásilné propojení atraktivního prázdninového zážitku s vysokou uměleckou úrovní. To je u letních produkcí věc krajně nesamozřejmá až ojedinělá.

Jsou zážitky a informace. Hlavní rozdíl mezi nimi je v míře zprostředkovatelnosti. „Hele, byl jste někdo někdy na Šrámkově Sobotce?“, hodila jsem do placu. Moji přátelé nezvedli oči od monitorů ve své kanceláři. „Ne, to fakt ne…“ a „Nebyl, proč?“, zněly odpovědi. „Mám tam jet příští týden, podílet se na slavnostním zahájení… dramaturgicky. A moc o tom festivalu nevím. Snad jen to, že je věnovanej poezii a uměleckýmu přednesu.“, nadhodila jsem a otevřela internetový prohlížeč… informací spousta, ale obrázek si stejně člověk udělá až na základě vlastní zkušenosti a prožitku. Dva dny příprav, schůzka s režisérem  plánovaného ceremoniálu a než jsem se nadála, seděla jsem v autobusu Praha – Jičín. Začala jedna z mnoha improvizací příznačných pro letošní ročník, jak se ukázalo později.

Legenda o nejlepším pianistovi, jehož oceány viděly. Narodil se, vyrostl a prožil život na palubě dopravní lodi Virginian. Novecento (1900), divadelní hra italského spisovatele a dramatika Alessandra Baricca, se dočkala několika zpracování, včetně filmového. Od ledna uvádějí fantastický příběh božského pianisty na Malé scéně Městského divadla v Mladé Boleslavi.

Začátkem letošního března proběhl v Berlíně dvanáctý ročník festivalu nezávislého divadla 100 Grad Berlin Festival. Na scénách divadel Hebbel am uffer,  Sophiensaelen, Theaterdiscounter a Ballhaus Ost se ve čtyřech dnech odehrálo přes sto představení současného divadla, tance, videoinstalací, koncertů a performancí spojujících různé žánry včetně výtvarného umění. Rozsáhlý záběr festivalu dal prostor mladým umělcům nejen z Německa, ale z celého světa.

Divadelní adaptace slavných literárních děl se ne vždycky úplně vyvedou. Podivný případ se psem, dojemný příběh o hledání a nacházení v Městském divadle Kladno naštěstí patří k těm, nad nimiž divák s chutí žasne.

Daniela Špinara znám od svého nástupu na DAMU, tedy nějakých osm let. Znám ho jako (čím dál) staršího a zkušenějšího (bývalého) spolužáka a především kvalitního režiséra. Ne proto, že by jeho pohled na divadlo kdovíjak souzněl s mým, často je tomu právě naopak. Viděla jsem jeho inscenace, které mě chvilkově okouzlily, ale nezanechaly hlubší stopu, viděla jsem i takové, které mě coby diváka rozložily na prvočinitele a plakala jsem ještě v metru. A pak takové, s jejichž koncepcí a vyzněním nemůžu souhlasit. Přesto / právě proto mám k němu profesní úctu, ale to teď není důležité.