O divadle

Režisér Daniel Špinar si za deset let své profesionální kariéry vytvořil velice osobitý a lehce rozpoznatelný rukopis. Sám se netají tím, že některé postupy prostě na divadle rád používá, i když se třeba i opakuje. Zatím ale sklízí jeden úspěch za druhým, ohlasy na jeho tvorbu nešetří superlativy a skloňují především jeho originální smysl pro humor, technickou preciznost, logickou promyšlenost situací a zajímavou výtvarnou stylizaci. Jeho Hamlet ve Švandově divadle je přesně takový.

Slova „splníme i nemožné“ jsou z textu písně „U čtrnácti pomocníků“, která je součástí inscenace Rozmarné léto. Myslím si, že by to mohl být i leitmotiv celého „kašpařího“ počínání, protože setkat se a hovořit s Jakubem Špalkem je, jako byste narazili na výkonnou elektrárnu. Principál Divadelního spolku Kašpar působí nepřístupně, ale pod touto maskou se skrývá nadšenec (až bych použila slovo fanatik) do divadla. Pakliže vypráví, co se svým spolkem chystá nebo co zrovna nazkoušeli, rozzáří se mu jinak unavené oči a svým entusiasmem nakazí všechny okolo. Díky tomuto zapálení také dostal Divadelní spolek Kašpar až tam, kde je. Mezi kvalitní pražská divadla, u kterých divák ví, že jakýmkoliv výběrem z repertoáru neudělá chybu.

Zakladatelem a vůdčí osobností Divadelního spolku Kašpar je Jakub Špalek. Díky rodinným dispozicím – oba rodiče pracovali ve sportovním odvětví – se Jakub věnoval sportu. Od pěti let hrál hokej a o divadelní dráze neuvažoval. Špalkovo první profesionální setkání s divadlem zařídila banální náhoda, kdy mu v deseti letech při cestě na trénink ujel autobus a vedle zastávky stálo Divadlo na Provázku…

Po šestačtyřiceti letech se Divadlo na Vinohradech rozhodlo vrátit ke svému „rodinnému stříbru“, Pirandellově Jindřichu IV., tentokrát v novém překladu Vladimíra Mikeše. Návraty k legendám bývají ošidné. Inscenátoři stojí před rozhodnutím, zda pietně oživit dávno již zderniérovanou inscenaci, či se na ni podívají „nově“. Ale nejhorší variantou je varianta poslední, programové vymezení proti ní a experimentování s obsahem i formou.

Divadelní přepisy světově proslulých filmů se na jevišti objevují s čím dál tím větší pravidelností (za všechny vzpomenu alespoň inscenace Nebe nad Berlínem ze Švandova divadla a Mocnou Afrodité z Divadla na Vinohradech). Pro tvůrce je to samozřejmě výzva a upřímně řečeno, nikterak jednoduchá; pokud divák látku zná, logicky se neubrání porovnávání, přísnějšímu hodnocení a jen zřídkakdy přijme její novou podobu. Vzpomeňme, kdy my sami jsme naposled byli spokojeni s filmem, jenž vychází z nám dobře známé knihy. A stejně tak je tomu i u divadelních adaptací.  Divák se snaží oprostit od originálu, ale jednou známé jen těžko může překvapit. Jedna disciplína se snaží nahradit druhou, což je, vzhledem ke specifikům, téměř nemožné.

V Žižkovském divadle Járy Cimrmana už dávno nehrají pouze „Cimrmani“, ale také pravidelně hostující profesionální soubory. Jedním z nich je i Divadlo AQUALUNG, které vás zve 14. a 16. prosince 2013 na premiéry právě zkoušené inscenace. DRACULA reloaded je parodií četných motivů dnes již klasického románu Brama Stokera a také mnohem více. Draculovské téma je […]

Divadlo Kámen představí 12.12.2013 svou novou hru Agamemnón inspirovanou stejnojmenným Aischylovým dramatem. Improvizovaná noční cesta domů s mykénskými starci a jejich vládci doprovázená váhavými houslemi a saxofonem ukazuje další možnosti divadelní improvizace, které herci divadla v čele s režisérem Petrem Macháčkem prozkoumávají. Tentokrát se vydávají vyprahlou krajinou antického Řecka, kde pomocí čtení překladu knihy Agamemnón […]

S Bárou Jánovou jsem se potkala pracovně, při zkoušení inscenace Kuřačky a spasitelky. Na svůj věk má poměrně pestrý životopis, rozličné zkušenosti ji nicméně nebrzdí v nadšení a neutuchající snaze dosáhnout svého. Hraje v divadle i v televizi, je členkou a produkční souboru, který spoluzaložila, zkrátka pořád něco podniká a do všeho se vrhá po hlavě. Snad jí to vydrží.

Na jevišti Divadla Na Jezerce se právě zkouší nová hra Komedianti, která tu bude mít světovou premiéru 12. prosince. Bude to už 28. premiéra Divadelní společnosti Jana Hrušínského.

Bylo to dramaturgické dobrodružství! Znám docela dost odvážných dramaturgů, ale přece se domnívám, že na tohle by asi přistoupil jen málokdo z nich.

Samostatnou kategorií divadel jsou divadla tzv. poloprofesionální. Tím mám na mysli soubor složený z profesionálních herců, kteří spolupracují s profesionálními režiséry, výtvarníky atd., nicméně za ne zcela profesionálních podmínek.

Minulý rok jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí Dejvického divadla během zkoušení inscenace Petra Zelenky Dabing Street, která letos v říjnu měla obnovenou premiéru. Pozorovala jsem celý proces od první čtené zkoušky po premiéru, sledovala práci tvůrčího týmu a vše si pečlivě zaznamenávala. V tomto článku se pokusím poodhalit, jak taková příprava inscenace probíhá, a zároveň zkusím odpovědět na otázku, proč je to „Dejvické“ vlastně tak dobré. Samozřejmě se proces zkoušení v různých divadlech podobá, nicméně každé má svá specifika…

Ve foyer se scházejí diváci všeho věku, hodně je mezi nimi dětí, děti jsou ostatně i důležitými interprety. Inscenace Babičky Boženy Němcové v Divadle Na Fidlovačce je míněna jako rodinné představení a plně tomuto záměru vyhovuje.

Všechno se zastavilo. Dým stoupá pomalu nahoru. Srdce duní jako zvon. Konečně se život znovu rozbíhá. Zmatený běh ulicemi a v hlavě jen samé otázky. Horečka a zoufalství. Co se to stalo? Bouchnul Krakatit! Na vlastní kůži jej můžete pocítit ve Švandově divadle, pro které vůbec první divadelní adaptaci slavného Čapkova románu vytvořili režisér Daniel Hrbek a dramaturgyně Martina Kinská.

Nuselské divadlo dal v roce 1921 nedaleko Botiče na vlastní náklady postavit  jeho první ředitel Stanislav Langer. Stálo ho to 1 900 000 korun, stavět se začalo v dubnu a o sedm měsíců později bylo hotovo.  Dřevěné divadlo na zděné podezdívce, pokřtěné jako Tylovo, se slavnostně otevíralo počátkem listopadu dvěma  tituly J. K. Tyla – hrály se Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové a Fidlovačka. Tylova a Škroupova fraška se zpěvy Fidlovačka byla také jednou ze tří inscenací, jimiž se po mnoha letech – v roce 1998 – „Tyláček“, jak se mu v Praze říkalo, znovuotevíral. Je to už patnáct let. A divadlo s osudy vcelku dramatickými – Eliška Balzerová s Tomášem Töpferem ho tehdy doslova vydupali z fyzických trosek – prožívá nový začátek. V pondělí 28. října si své novodobé výročí připomene úspěšnou inscenací – Babičkou Boženy Němcové. Z dvojice zakladatelů a „základních tváří“ Fidlovačky však pro další sezony zůstala Eliška Balzerová sama.