O divadle

Po mediálním humbuku kolem nového provozovatele Divadla Komedie na období 2012 až 2016 bude nejlepší, když si ve zkratce shrneme, jak k novému provozovateli vůbec došlo. Vše rozpoutal dopis Dušana Davida Pařízka, jednatele Pražského komorního divadla, doručený Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen MHMP) dne 29. dubna 2011, ve kterém ukončil činnost svého subjektu v prostorách Divadla Komedie. Důvodů k ukončení činnosti měl Pařízek několik, ale nejzávažnějším byla finanční nestabilita, ve které se kvůli magistrátní grantové politice divadlo pohybovalo…

Na podzim roku 2011 vyhrálo Divadlo Company.cz konkurz na pronájem Divadla Komedie. Výběr komise pražského magistrátu vyvolal v odborných kruzích pozdvižení. O tom, jak se Company.cz nastupovalo do nového prostoru po vynikající éře Pražského komorního divadla, proběhlé sezóně a o divadle vůbec jsem si povídala s Janem Novotným, uměleckým šéfem (a členem umělecké rady) Divadla Company.cz.

Královéhradecká verze dojemné grotesky Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho má pádný argument, jenž smete případné a jistě i oprávněné výtky: Jiřího Zapletala v titulní roli.

Za poněkud ironickým názvem Zlatá šedesátá, ukrývají režisér Jan Mikulášek a dramaturgyně Dora Viceníková deníky Pavla Juráčka, osobnosti československé filmové nové vlny, převedené na jeviště. O dramatizaci tu přitom nemůže být řeč, protože Zlatá šedesátá v Redutě jsou všechno možné, jen ne dramatická, herci odříkávají text, ale nehrají postavy a děj se pohybuje dopředu, jenže ne skrz situace. Všechno, o co jde, je text.

Po velmi zdařilé adaptaci korespondence Voskovce a Wericha přichází tandem Dora Viceníková (dramaturgie) a Jan Mikulášek (režie) opět s adaptací, a to dalšího skvostu české literatury, deníku Pavla Juráčka, dramaturga a režiséra nové vlny v československém filmu. Jedná se o projekt, zapadající do dlouhodobějšího zamýšleného cyklu, který slíbil v programu k výběrovému řízení na Divadlo Na zábradlí realizovat umělecký šéf Petr Štědroň.

Tereza Hofová patří do silného ročníku absolventů DAMU v roce 2005. Jejími spolužáky byli, mimo jiné, Marek Němec, Daniel Špinar, Ladislav Hampl či Tereza Vilišová. Své první angažmá získala v pražském Švandově divadle, ale výrazněji na sebe upozornila až v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Dobře našlápnutou kariéru tato drobná tmavovláska s chraplavým hlasem po pěti letech pozastavila, aby vyjela do světa a zjistila, kde je její místo v životě.

Jaromír Hanzlík. Nejvýraznější herec své generace. S herectvím si začal pod vedením legendárního profesora Novotněho na Gymnáziu Jana Nerudy (proslulé Hellichovce). Po maturitě byl přijat na DAMU, ale ke studiu nenastoupil. Jiřina Jirásková a Miloš Kopecký přesvědčili jeho tatínka, že když ho pustí hrát do Divadla na Vinohradech, dají mu tu správnou hereckou školu sami – devatenáctiletý student tak začal hrát v nejslavnějších inscenacích velké éry „Vinohrad“.

Pražský Fringe Festival možná není ani tak populární ani tak ohromný, jako jeho světoznámý skotský dědeček, přesto má oproti němu dvě nesporné výhody. Za prvé se za anglicky mluveným divadlem nemusíte trmácet až do Edinburghu a v klidu si tak můžete nechat vše naservírovat na pražskou Malou Stranu. Za druhé na něj nemusíte čekat až do srpna, ale můžete se zajít podívat hned dnes. Letošní dvanáctý ročník Prague Fringe festivalu totiž začal v pátek 24. května a potrvá až do první červnové soboty (1.6.).

Před patnácti lety zemřel Vladimír Menšík ( 9. října 1929, Ivančice – 29. května 1988, Brno). Diváci na něj neměli šanci zapomenout. Je vidět častěji než mnozí z těch, kteří jej přežili.

V Hereckém desateru nabádá Jára Cimrman interprety svých her: „Při závěrečné děkovačce se ukloň tak hluboko, aby nebylo vidět, že jsi to ty, kdo volá bravo“ a v intencích své filozofie externismu tvrdí mimo jiné: „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je“, a také, že „na konci poznávacího procesu nevíme tedy nic, ale zato to víme správně“.

Copak o nás ještě všichni všechno nevědí, ptá se Zdeněk Svěrák. Přesto poctivě odpovídá na otázky po podstatě nevídaného fenoménu Cimrman i zjevně šťastného setkání někdejších nedivadelníků, jež na jevišti Divadla Járy Cimrmana přetrvalo už skoro půl století.

Spojenie tvorivých síl Jana Nebeského, Lucie Trmíkovej a Davida Prachařa sa už v minulosti ukázalo ako veľmi plodné. Ich autorské inscenácie Neúplný sen či NoD Quijote získali množstvo nominácií a divadelných ocenení, ako i ohlas kritiky a divákov. Inscenácia Kabaret Shakespeare má ambíciu i potenciál v tejto sérii úspechov pokračovať. Dekadentná estetika, vulgárnosť a explicitnosť na pozadí hrubozrnného intelektuálneho humoru a cynizmu – to sú kvality, z ktorých vie Nebeský vyťažiť maximum.

27. března si každoročně připomínáme Světový den divadla, jehož smyslem a cílem je mimo jiné vést k zamyšlení nad posláním a úlohou divadla. Soukromě jsem si Světový den divadla oslavila návštěvou mně dosud neznámého divadla. Není v Praze mnoho divadel, do nichž bych ještě nezavítala, ale tu a tam se přece jen nějaké „utajené“ objeví. Vršovické divadlo MANA bylo jedním z nich. Představení Úvod do neštěstí, které jsem zde toho dne zhlédla, vedlo k zamyšlení nejen nad úlohou divadla v současné společnosti, ale především k zamyšlení sama nad sebou…

Musím říci, že bych každému přála strávit ve společnosti herce Stanislava Šárského byť jediné odpoledne, aby měl možnost zažít jeho dar vyprávění a vtipu. Ač byl pan Šárský po dopolední zkoušce unavený, vyprávěl tak poutavě, že se z domluvené hodiny stalo skoro celé odpoledne.

Říká se něco v tom smyslu, že existuje dobré divadlo, špatné divadlo a divadlo z Brna. Popravdě jsem nikdy nepochopila, co to vlastně znamená. Ani jestli je to pro brněnská jeviště lichotka nebo urážka. Faktem zůstává, že Brno má jako město jedno specifikum – poměrně malý počet obyvatel v poměru ke kulturní scéně.